Free! - Deník Nagisy

Kapitola 4. : Překvapení ve třídě

Za pomoci Mako-chana jsem se dostal do svojí třídy a musím říct, že to byl vážně divný pocit, vědět že jsem tam jedinej blonďák. Uslyšel jsem, že si někdo sedl do lavice přede mnou, tak jsem se tam podíval a skoro jsem zapomněl, jak dýchat. Byl to ten Ryugazaki z atletického kroužku. Zase se na mě podíval tím pohledem, ze kterého jsem nedokázal nic vyčíst a já jsem ze sebe dokázal vysoukat jenom: ,,Ahoj, já jsem Nagisa Hazuki, a ty?", na což mi k mému velkému údivu odpověděl: ,,Rei Ryugazaki." Pak se otočil směrem k tabuli. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli nemá po škole čas, že bysme spolu někam zašli, když najednou zazvonilo. Všichni jsme při příchodu učitele poslušně vstali a pozdravili jsme. Po hodině jsem se zase sešel s Mako-chanem a Haru-chanem, kteří mi řekli, že nedávno založili plavecký klub, ale že prý potřebujou být aspoň čtyři. Okamžitě jsem se k nim přidal, takže nám chyběl už jenom jeden člen. Naštěstí jsem věděl, kdo by to tak asi mohl být. Rei-chan. Ach ano, myslím tím toho kluka s ženským křestním jménem, co jsem ho poznal dneska. Naštěstí měl Rei-chan po škole zase trénink, tak jsem tam, pokud možno nenápadně, dotáhl Mako-chana s Haruem, aby se podívali na náš budoucí úlovek. Nevím proč, ale tak nějak jsem tušil, že odejde z atletickýho klubu, a že se přidá k nám. Krčili jsme se v keři pozorujíc trénink asi čtyři minuty, víc jsme nedali kvůli bolesti a možná i deformaci zad. Jel jsem domů vlakem (podle navigace taťky), sedl jsem si a koho nevidím! Rei-chan byl přímo nade mnou, četl si knížku a jeho periferní vidění mě buď nepostřehlo nebo nechtělo postřehnout. Když vystupoval rozloučil jsem se s ním, na což on odpověděl lehkým pokynutím hlavy, což mě úplně odrovnalo, protože jsem si až do té doby myslel, že mě neviděl! Přišel jsem domů a po večerní hygieně jsem si šel lehnout. Nechápal jsem proč, ale celou noc se mi zdálo o Rei-chanovi, na což si samozřejmě vůbec nestěžuju.