My Alter Ego | FF Marcus & Martinus

Kapitola 10

Tohle pondělní ráno bylo jedno z nejhorších. Nejen že jsem měla nervy na pochodu z Martinuse, ale teď tu byl i Marcus.

Vykonala jsem svojí ranní rutinu, oblékla se a nasnídala se. Vzala jsem si tašku a vyrazila na autobus. Dneska moc lidí nejelo a tak byl v autobuse byl celkem klid a já si mohla vymýšlet plány na svůj pohřeb.

Sedla jsem si na svoje místo a snažila se dělat nenápadnou. Když zazvonilo, učitelka na fyziku klasicky vešla do třídy a okamžitě spustila svoje kecy. Já si mezitím vytáhla blok a začala si do něj kreslit náhodné obrázky.

Z fyziky nás pustila o chvilku dřív a tak jsem si rovnou zašla do skříňky vyměnit učebnice. Nestihla jsem ji ani otevřít a někdo mě na ní silou přimáčknul.

"Můžeš mi vysvětlit, co to včera bylo? Jsem si řekl, že bych aspoň jednou mohl být hodný a pomoct ti a ty mě s tím pošleš do prdele?" zavrčel mi Martinus do obličeje.

"J-já...p-promiň," vykoktala jsem.

"Myslel jsem, že minule ti to stačilo, ale asi jsem se mýlil," řekl a ušklíbnul se. Škubla jsem sebou v naději, že se tomu třeba ještě vyhnu, ale on mě pevně chytil za zápěstí a praštil mnou o skříňku. Nevěděla jsem, co bolelo víc. Jestli zápěstí, které mělo fialové otlačeniny od 'příjemného' setkání s Marcusem nebo hlava, která právě utrpěla prudký náraz. Bolestně jsem sykla a Martinus se uchechtl.

"Copak? Bolelo to?" zeptal se posměšně. Pokrčila jsem rameny a sledovala, jak mu tmavne pohled. Viděla jsem, jak napřahuje ruku a tak jsem přivřela oči a čekala ránu. Když se delší dobu nic nedělo, znovu jsem otevřela oči a viděla, jak Marcus drží Martinusovu ruku.

"Co to sakra děláš?" zeptal se Martinus svého bratra. Marcus se na mě neutrálně podíval a pak přesunul svou pozornost zpět k Martinusovi.

"Přece jí nebudeš mlátit... Stojí ti vůbec za to?"

"A víš, že i jo?" řekl a znovu se uchechtl. Než jsem si stihla uvědomit, co řekl, na tváři jsem ucítila štiplavou bolest.

"Jsi v pohodě?" zeptal se Marcus hned, jak nám jeho bratr zmizel z očí.

"Jako by tě to někdy zajímalo," řekla jsem ironicky.

"Víš co? Radši zavři pusu," vyštěkl hned. Netuším, kam mi zmizel pud sebezáchovy, ale najednou mi prostě chyběl.

"A co mi jinak uděláš? Taky mě praštíš nebo máš v plánu něco jiného?" uchechtla jsem se. Už i Marcusovi oči ztmavly a já pochopila, že jsem udělala chybu.

"Kurva Lauro! Kdybys byla aspoň jednou zticha, možná by sis ušetřila několik modřin. Ale to se ještě naučíš... A ne, nepraštím tě, ale buď si jistá, že bez následků nebudeš," řekl a tentokrát se uchechtnul on. Kdybych řekla, že mě tohle nevyděsilo, lhala bych...

"Ale to si necháme na potom. Navíc nám teď začíná hodina, takže bychom si měli pospíšit."

Domů jsem přišla se sebevražednými sklony. Co bolí víc? Když vás srazí auto nebo vlak? Pokroutila jsem nad tím hlavou a vydala se do svého pokoje. Už mi z toho všeho hrabe...

Vlasy jsem si rozpustila a několik horních pramínků stáhla do menšího culíku. S make upem jsem to nijak nepřeháněla. Jen jsem potřebovala zakrýt červený otisk na mé tváři a kruhy pod očima, takže jsem použila jen korektor, pudr a řasenku.

Oblečení jsem si připravila radši už včera a tak jsem se jen oblékla a byla jsem už připravená. Sice psychicky připravená nebudu nejspíš nikdy, ale s tím nic nenadělám. Z mých myšlenek mě vyrušil zvonek, který se rozlehl celým domem. V tu chvíli jsem se začala neuvěřitelně klepat. Divila jsem se, že jsem se vůbec nějak dostala ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.

Doufám, že se líbí 💞💞 LY 💞

Xx Terez✔