My Alter Ego | FF Marcus & Martinus

Kapitola 16

Takhle jsme leželi v tichosti ještě nějakou dobu. Moje myšlenky se ubíraly k Martinusovi a já přemýšlela nad tím, jestli mu mám říct pravdu. Všechno by potom bylo jednodušší, ale zase nevím, jak to vezme. On není zrovna typ, co by všechno řešil v klidu a to mě na tom děsilo nejvíce. A pak je tu další kapitola. Marcus... Jedno lepší než druhé...

.

Nádech a výdech, to zvládnu... Včera než Martinus odešel, poprosila jsem ho, aby přišel i dnes. Chystala jsem se mu říct opravdu všechno. Musím být magor... Vlasy jsem si rozčesala a nechala volně rozpuštěné. Na sebe jsem navlékla černé legíny a vínové triko.

Musím to ale stihnout rychle, abych pak mohla ještě do nemocnice za tátou. Mamka tam odjela brzo ráno a počítám, že tam bude až do noci. Z mého uvažování mě vytrhl zvonek. Seběhla jsem po schodech dolů a chystala se otevřít, ale na chvíli mě přepadly obavy. Co když to vezme nějak špatně..?

Zavrtěla jsem hlavou, stiskla kliku a trhnutím otevřela dveře. Za nimi stál Martinus s úsměvem na rtech, ale když si všimnul, kdo otevřel, zatvářil se překvapeně.

"Zoe? Co ty tu sakra děláš?" zeptal se a přejel mě pohledem.

"J-já tu bydlím," snažila jsem se, aby to vyznělo klidně, ale stejně se to moc nepovedlo.

"Ne...tady bydlí Laura," podle toho výrazu si musel připadat jak blázen. Stál tam s otevřenou pusou a očima zmateně kmital střídavě ze země na mě.

"Pojď dovnitř, prosím," řekla jsem. Ani jsem nečekala na jeho odpověď a zatáhla ho dovnitř a rovnou do mého pokoje.

"To je pokoj Laury," zkonstatoval a znovu si mě přísně změřil pohledem.

"Všechno ti řeknu, jen se prosím hned nenaser," řekla jsem už o něco klidnějším hlasem. Martinus se posadil na postel, ale oči za mě ani na chvíli nespustil. Pak opatrně kývnul a tak jsem se nadechla a všechno ze sebe vysypala.

.

Když jsem dopověděla vše, co jsem chtěla, se strachem jsem se podívala na Martinuse. Ten s neutrálním výrazem koukal do země. Nějakou chvíli bylo mezi námi ticho. Pak se Martinus postavil a rázným krokem došel ke mě. Stál několik málo centimetrů ode mě a tvrdě se mi koukal do očí. V jeho tváři nebyly žádné známky emocí a to mě děsilo.

Ne zrovna lehce do mě strčil. Nečekala jsem to a tak jsem klopýtla o něco dozadu. Martinus zase přešel blíž ke mě a tentokrát byl jeho obličej plný vzteku.

"Takže nejen že jsi ze mě dělala totálního debila, ale ještě sis hrála s mými city?!" zařval. Lekla jsem se a automaticky ustoupila o další krok dozadu, ale zády jsem narazila do stěny a neměla jsem, kam jít dál.

"Poprvé projevím svoje emoce a jak to dopadlo?! A já se ti ještě včera za všechno omluvil a co ty? Celou dobu jsi mi jen lhala," zakřičel a tvrdě se mnou praštil o stěnu. Musela jsem se kousnout do rtu, abych hlasitě nevykřikla. Staré šrámy celkem zahojené, nové na cestě... Jedním pohybem mě srazil na zem a sklonil se k mému obličeji.

"Nepočítej s tím, že se k tobě budu ještě někdy chovat nějak pěkně. Už pro mě neexistuješ," zasyčel a chvíli na to opustil můj pokoj a následně i dům. Na zemi jsem se schoulila do klubíčka a rozvzlykala se naplno.

Tak po dlouhé době zase zpátky...doufám, že tu ještě někdo zbyl no...😕❤ příští kapitola z pohledu Martinuse (necelá) ✔
Doufám, že se líbí🙏

Xx Terez💫