My Alter Ego | FF Marcus & Martinus

Kapitola 20

O dva týdny později

Do krabice jsem dala poslední knížku a rozhlédla se po teď už prázdném pokoji. Naposledy jsem zavřela dveře a i s poslední krabicí jsem se vydala domů a nějak ji nacpala do auta.

"Můžeme už jet?" zeptala se netrpělivě mamka. Chápala jsem, že se jí tu nechce zůstávat ani o chvilku déle, ale i tak se mi odsud moc nechtělo. Sice tu nemám nejlepší vzpomínky, ale k srdci mi to tu přirostlo.

"Ještě projdu celý dům, jestli jsme tam náhodou něco nezapomněly..."

"Tak já počkám v autě," dodala mamka a sedla si na místo řidiče. Otočila jsem se a došla zpět k hlavním dveřím.

"Uhmm...ahoj," ozvalo se za mnou a já se trhnutím otočila.

"A-ahoj," vykoktala jsem překvapeně.

,"Takže je to pravda? Odjíždíš?" zeptal se Martinus. Pokývala jsem hlavou a sklopila zrak.

"Mamka tu teď nechce zůstat. Možná se vrátíme po prázdninách, ale o tom už rozhodne mamka. Nechci jí nijak trápit, protože jí tu vše připomíná...t-ty víš co," vzlykla jsem.

"Já... promiň. Nechtěl jsem to vytahovat," omluvil se a opatrně mě pohladil po tváři. Škubla jsem sebou a on radši stáhl ruku zpátky k tělu.

"Doufám, že mi aspoň pošleš zprávu nebo dopis," zašeptal.

"A proč bych měla? Když jsme spolu mluvili naposledy řekl jsi, že už pro tebe neexistuju, tak nevím, o co se teď zase snažíš."

"Já vím, že jsem ti zrovna život neulehčoval... Ale za tu dobu, co jsem tě ignoroval, uvědomil jsem si, že tě mám opravdu rád. Sice jsem se tak opravdu nechoval, ale já prostě nejsem zvyklý dávat svoje city najevo. Ani nevím, jak bych ti měl dokázat, že mi opravdu ukradená nejsi," vydechl a upřeně se na mě zadíval.

"Na to jsi měl myslet předtím, než jsi mě přes dva týdny ignoroval."

Nějak mě přešla chuť jít znovu do domu a celý ho procházet. Budu doufat, že jestli tam něco zůstane, potřebovat to nějak zásadně nebudeme... Na jednu stranu se těším, že odjedu. Ale zase nevím, jestli se sem ještě někdy vrátíme. Je pravda, že jsem tu nikdy neměla kamarády a ani nikoho, na kom by mi pořádně záleželo nebo naopak, ale i tak mám pocit, jako by mě tu něco drželo. Možná Martinus? Fajn, ten to nejspíš nebude... 

"Ne vážně, zkus mi něco poslat, prosím," žadonil Martinus.

"Nevidím důvod, proč bych to měla dělat" odpověděla jsem příkře. Povzdechl si a mou ruku schoval do té svojí. Jen takový nevinný dotek, ale mnou už pulzovala neuvěřitelná dávka elektřiny.

"Co na všechno zapomenout? Prostě to vymazat a začít znovu...?" zeptal se nadějně a pokusil se o úsměv. Najednou mou ruku pustil a já pocítila na pokožce nepříjemný chlad.

"Jsem Martinus," řekl a natáhnul ke mě ruku. Takhle od znova?!

"Uhm...Laura," zašeptala jsem a jeho ruku přijala. Než stihl říct cokoli dalšího, ozvalo se troubení našeho auta. Stáli jsme tu moc dlouho a mamka nejspíš začínala být nervózní...

"Tak se měj," řekl a věnoval mi polibek na tvář. Na tom místě se mi kůže rozpálila do běla a já byla jako omámená.

Kývla jsem hlavou a otočila se k odchodu. Sedla jsem si na zadní sedačku v autě a do sluchátek si zapnula nějaké písničky. Je to těžší, než jsem si myslela... Zatím naposledy jsem se podívala na náš dům, před kterým stál Martinus a se slzami v očích mě pozoroval, dokud jsme se mu  neztratily v zatáčce. Po tváři mi přece jenom sjela jedna neposedná slza, ale já ji rychle utřela rukávem od mikiny.

Sbohem Martinusi...

A je tu konec 🎉 pořádně nevím, kde bych vlastně chtěla začít... Rozhodně bych vám chtěla poděkovat za vaši neuvěřitelnou podporu a ohlasy nejen u tohohle příběhu💙 všechny ty hvězdičky a nádherné komentáře mi vždy vykouzlí úsměv na tváři a dodávají mi energii psát dál💜💙ani nedokážu slovy vyjádřit své díky za to, jak mě podporujete a děláte šťastnou💚 rozhodla jsem se, že epilog dělat nebudu, takže si budete muset vystačit s tímhle 😕😂 konec vylévání mého srdíčka...😙 každopádně doufám, že se zase uvidíme u nějakého dalšího příběhu💋

Xx Terez 😙