Panna a Orel (yaoi)

Kapitola 1.

Elias-normální písmo

Kaito-tučně

Probudil jsem se opět na zvuk toho otravného budíku. Jak já ten zvuk nenávidím. Budík jsem vypnul a začal jsem se převlékat. Oblékání mi trvalo déle, než obvykle. Ani nevím proč. Jen mi bylo prostě líno přidat do tempa. Podíval jsem se na budík a vyděsil jsem se. ,,Och proboha!" zaječel jsem a vyběhl i s taškou na zádech z pokoje.

Ve škole jsem byl opět o něco dřív...Asi tak o dvě hodiny, abych si s klukama ještě hodit pár košů a pokecat. Nakonec, když už byl čas, tak jsme to sbalili a šli do třídy, kde už se hromadili spolužáci.

Do školy jsem doběhl přesně na čas. ,,Ufff..."oddychl jsem si a odešel jsem do třidy. Šel jsem zadním vchodem, abych se vyhnul poslednímu návalu lidí, co se řítí do školy. Cestou jsem procházel kolem tělocvičny a slyšel jsem hluk...,,No jo basket.."řekl jsem si a šel jsem do třídy.

Seděl jsem vzadu, měl jsem nohy nahoře a dělali jsme si s klukama prdel z jednoho maníka, který nás ve třídě štve. Ale je lepší, dělat si z něj srandu, než ho mlátit ne?

Vstoupil jsem do třídy, ale bylo to, jako bych tam nevstoupil. Nikdo o mě ani nezavadil pohledem. Tak jsem si sedl do lavice a čekal. Nachystal jsem si knížky a úkoly, co jsme měli mít na tuto hodinu a čekal jsem posledních pár minut na začátek hodiny. Pak se na mě ale zezadu ozvalo: ,,Hej Šprte! Dej mi ten úkol!"

Aki -člen mé party- se začal opírat do...Nevím jméno, další nicka, nula. Jen jsem se koukal, jak se to vyvine, jestli se bude ten šprťák vztekat, nebo se budou hádat...Každopádně sranda je sranda.

,,Mohl sis ho udělat sám." Odpověděl jsem s ledovým klidem. Reakce jsem se bál, ale nedával jsem to znát. Ten člověk vzadu si jen odfrkl a odpověděl: ,,Tohle si vyřídíme po škole..." a měl jsem klid. To je ale smůla, že neví, že chodím zadním vchodem. Uchechtl jsem se v duchu, když do třídy vstoupil učitel.

Když učitel přišel, jako obvykle mě okřiknul, abych sundal nohy ze stolu. Protočil jsem oči a jen se houpal na židli. ,,Hele, ser na to, nemlať ho, však bys ho zlomil,'' zašeptal jsem a on se na to jen uchechtl.

Hodiny utíkaly v pohodě a troufl bych si říct, že byly i úspěšné...Ale pak to přišlo. Tělák! Ten nejhorší předmět, který vůbec znám. Ke konci přestávky jsme se odebrali do šaten. Byli jsme na dvě skupině. Kluci a holky... Jak jinak... Převlékli jsme se a už jsme čekali před tělocvičnou.

Oblékl jsem si své černé tílko, červené kraťasy a stáhl vlasy do culíku. Zavázal jsem si tkaničky a s klukama vyklusal z šatny. Cestou jsem stihnul plácnout jednu holku po zadku, která nesouhlasně zamručela.

Tělocvik začal a nemohl začít lépe, než vybíjenou... To je přímo "úžasný!"zaječel jsem nahlas sarkasticky. Hromadná vybíjená. To je snad ještě horší, než basket. Jediné v co jsem mohl doufat bylo, že dostanu balónem do hlavy hned...

Vybíjená. Taková legální šikana. Měl jsem míč v ruce skoro pořád. V jednu chvíli jsem se zastavil a trikem si setřel pot z tváře. Zazubil jsem se a mrsknul míčem před sebe.

No a jako by se stalo. Najednou se přede mnou mě záhadným způsobem objevil míč a já to dostal přímo do hlavy. Dostal jsem ránu a už jsem se kácel k zemi.

Jak říkám, šikana. Kluci ode mě z party se začali smát a ostatní k němu jako ovečky přiběhli. Dobře, přiznávám, bylo mi ho trochu líto.

Ležel jsem na zemi ale jen chvíli. Nechtěl jsem projevit slabost. Ve škole to je, jako bych se dobrovolně posadil do elektrickýho křesla. Ovšem mi to nevyšlo podle plánu a hned jak jsem vstal, se mi zatemnilo před očima a já zase padal.

Padavka. Nevím, proč je mi líto takový bábovky. Však mi může být úplně jedno, že je to kvůli mně. Moje pověst se tím nezmění.

Probudil jsem se, až když jsem ležel na lavičce. Prudce jsem si sedl, ale bylo to už celkem v pořádku. Ostatní už nehráli vybíjenou, ale už hráli basket. ,,Pane učiteli!"začal jsem. ,,Už jsem v pořádku... můžu hrát!"ohlásil jsem se a čekal na odpověď.

Zrovna jsem vystřelil, když jsem uslyšel, jak se šípková Růženka probudila. Kvůli tomu jsem minul.

,,Fajn... Tak se přidej k jejich týmu... je jich o jednoho míň."ukázal na tým s klukem, co mě trefil tím míčem. Jen jsem si povzdechl a šel jsem do hřiště.

Svraštil jsem obočí, ale usmál jsem s na něj, že jsem ukázal zuby. Bude peklo, nezájem, že je u mě v týmu.

Bylo mi jasné, že nikdo není nadšený z mého vstupu do hry, ale už jsem tam byl... tak co... Po chvíli hraní se mi u protivníkova koše objeví míč v rukou. Hodil jsem na koš a míč letěl. Byl jsem napjatý, protože to mohl být poslední koš hry. Zbývalo jen pár sekund a míč...

Nemehlo. Vedle vedle vedle! Nabral jsem zbytek sil, rozeběhl se, a když se míč otáčel kolem obroučky, vyskočil jsem a vrazil ho tam.

Ach joooo... on by tam spadl... brečel jsem v duchu a posmutněl na venek. Věděl jsem, že tam padne, ale co.. teď to řešit nebudu...a asi ani pak ne... ,,Tak a teď si dáme vybíjenou na týmy!"rozkázal učitel a já jen čekal na koho vyjdu. Samozřejmě jako poslední.

Proč vždycky zbyde na mě. ,,Růženko, ke mně,",odsekl jsem a kluci se nad jeho novou přezdívkou zasmáli.

Přezdívku, kterou mě nazval, jsem neřešil, protože nebyla nejhorší. Prostě jsem se přiřadil a hra začala. A troufl bych si říct, že tentokrát se mi dařilo. Dařilo se mi vyhýbat a párkrát dokonce i vybít.

Nemám rád, když jsem kapitán. Musím jen stát za čárou. ALE! Ona je vlastně nejlepší část, když proti sobě nastoupí oba kapitáni. To je vždycky maso.

V hracím poli jsem byl na naší straně jen já a na druhé straně nějaký kluk, jehož jméno ani neznám. Chytím míč hodím ho a on dostal míčem do nohy a nechytil ho! Teď ale přijde na řadu kapitán.

Tak tohle mě zajímalo. Všichni v týmu byli naprosto neschopní pořádně chytit míč. Doufám, že nebude kretén a bude nahrávat mě. Ale bylo by lepší, kdyby byl kretén a nechal se vybít.

________________________________________________________________________________

Už je to tady! :D Tak první kapitola nového příběhu je venku! Doufám, že jste si ji užili :)

Ohlasy potěší :3