Panna a Orel (yaoi)

Kapitola 12.

  ,,Nechybí ti?" pousmál jsem se, rozvalil se a trochu se mi vyhrnulo triko.,,Pokud se mi podaří sehnat práci...můžu si nechat dům"  

  ,,Trochu jo, ale vím, že nemá na výběr, protože být matka samoživitelka není lehké."řekl jsem a zakoukal jsem se lehce na jeho odhalené bříško. 

,,A taťka je kde?" Jsem otravný, ale potřebuju o něm něco vědět. Bylo mi vedro...sundal jsem si triko a zase se rozvalil a zavřel oči 

  ,,Taťka on no..."řekl jsem tiše. Nechtělo se mi o něm moc mluvit, ale kdyby to opravdu vyžadoval, tak bych mu to asi řekl. 

,,Nemusíš mi to říkat, stačí, že vím, že s váma není," otevřel jsem oči a usmál se na něj. 

,,No... on umřel no... uchlastal se."řekl jsem na rovinu a schoval jsem hlavu do dlaní. Celkem jsem se za to styděl.

Posadil jsem se, položil mu ruku na záda a pousmál se.,,Aspoň víš, jak skočil. Fotr chlastá jak prokopnutý a dlouho nebyl doma."  

  ,,Aj to mě mrzí."řekl jsem posmutněle a trochu víc jsem se k němu poposunul. ,,Mohu se zeptat... proč... máte takové finanční problémy?"zeptal jsem se lehce nejistě. 

,,Nemusí," uchechtl jsem se a pak se zarazil. ,,Povím ti to takhle. Máma nepracuje,fotr míjel prachy za alkohol, přitom jeho plat činil tolik, co by uživilo jen dvoučlennou rodinu. Ségra má vlastní rodinu a nebydlí tu." 

  ,,Aha tak to je pak těžký no..."řekl jsem tiše. Opravdu bych netušil, že se zrovna němu něco takového děje. Je to fakt... hrůza no... 

,,Člověk si zvykne," pousmál jsem se a zase se položil. ,,Ale na tom nezáleží, nic nezměním"

,,Teď už bohužel ne... Hlavní je teď nežít, jako tví rodiče."řekl jsem upřímně a podíval jsem se mu celkem dlouze do očí.

  Usmál jsem se na něj a pokýval hlavou.,,Chtěl bys něco dělat?"  

,,Jó jasně!"usmál jsem se na něj. ,,Jestli chceš... mám na zahradě basketbalový koš."navrhnul jsem mu, když jsem si vzpomněl, jak jsme hráli v tělocvičně.

,,Moc rád..." vydechl jsem s úsměvem, zvedl jsem se a ohnul se pro tričko. ,,Nakopu ti zadek," zazubil jsem se.

,,Jo už se těším."zasmál jsem se a otevřel jsem dveře od pokoje. Spolu jsme se tedy vydali na zahradu, já vzal míč a šli jsme házet.

  Když se netrefil, doskočil jsem pro míč a vystřelil sám.,,Trénuješ doma?" otočil jsem se na něj a přihrál  

  ,,Občas trochu, ale samotného mě to nikdy moc nebavilo."odvětil jsem a znovu jsem hodil na koš. Tentokrát úspěšně. 

,,Jsi šikula," uchechtl jsem se. ,,To basketbal byl zádě můj jediný, volnočasový kámoš." 

,,Fakt? Nechodíval jsi s kamarády ven?"zeptal jsem se ho udiveně, když házel na koš pro změnu zase on.

,,Já měl kamarády jen ve škole. Ve škole jsem byl oblíbený, ale venku radši samotář. Bylo mi tak dobře," zamumlal jsem, prohodil si míč pod nohama a střelil

  ,,Aha to chápu..."odpověděl jsem mu. ,,Jsi fakt dobrý."dodal jsem užasle, když jsem viděl proletět míč košem.