Panna a Orel (yaoi)

Kapitola 2.

Na hřiště vyběhl kapitán a já se lekl. Nevšiml jsem si, že je kapitán zrovna tenhle. Sotva dostal míč do rukou, už po mě střílel. Naštěstí jen na nohy a povedlo se mi uhnout.

Kousal jsem si ret a čekal, co se bude dít. Když se ten moula chvíli honil za míčem, sundal jsem si triko a utřel si s ním spocený obličej

Naneštěstí se míč dokutálel k jeho týmu ti mu přehodili míč a on ho po mě ihned hodil. Věděl jsem, že neuhnu, tak jsem natáhl ruce v naději, že to chytnu. A co myslíte? Chytil jsem a on byl vybit! Já vyhrál!

Nasral mě. Nenechal mě si tu hru vůbec užít. Tohle mu nedaruju. Drtil jsem triko v ruce a nasraným krokem šel k šatnám.

Ještě s nadšením z mé výhry jsem se v šatně převlékl a vydal jsem se ke skříňkám a odtud jsem se hned snažil pro jistotu utéct.

Věděl jsem, že byl v šatně mezi prvníma. Vykašlal jsem se na převlečení a počkal si na něj rovnou u skříněk, kde jsem si ho chytil a silou natiskl na zeď

Myslel jsem, že mi to projde a že uteču, ale pak mě silná ruka přirazila ke skříňkám a mě vstřelily do očí slzy. Nemohl jsme se nadechnout, natožpak mluvit.

,,Varuju tě Růženko, mně nikdo shazovat nebude. Nasral si mě. Myslel sis, žes měl vě škole peklo? Teď ti nastane peklo,'' vrčel jsem mu těsně u obličeje a pak ho prostě odhodil. ,,Těš se,'' dodal jsem a šel konečně do šatny

Pustil mě a já se sesunul k zemi. Co jsem udělal?! Ptal jsem se sám sebe. Radši jsem to neřešil a běžel jsem domů. Přeci jen... domů jsme to neměl zrovna kousek.

Přišel jsem domů, máma se zase hádala s tátou po telefonu, takže jsem se ani nepozdravili. Šel jsem do pokoje, hodil batoh do rohu a plácnul sebou na postel. ,,Hajzl malej.''

Vrátil jsem se domů, ale jen jsem si stihl dát tašku do pokoje a už mě volala mamka. ,,Zajdeš mi prosím do obchodu?" Zeptala se. Já jen zakýval, vzal jsem si klíče, peněženku a nákupní lístek a vydal jsem se směr obchod.

Dostal jsem hlad, tak jsem se šel podívat do kuchyně po něčem k snědku. Hovno, máma se na to zase vykašlala. Zavrčel jsem, stáhl si vlasy do culíku, vzal si bundu, peníze a šel si pro jídlo. Obchod jsem měl téměř u domu, takže mě to tak neobtěžovalo

Po chvíli chůze jsem dorazil do obchodu, kde jsem postupně naplnil košík jídlem, co bylo vypsané na lístku. Došel jsem k ovoci, kde jsem se ale vyděsil. Viděl jsem ho! Toho kluka co mi chce ublížit. Předstíral jsem, že ho nevidím a vydal jsem se k pokladně. Obchod byl dosti plný a všechny pokladny byly plné. Pak se ale jedna otevřela a já tam doběhl jako druhý. Yo! Radoval jsem se v duchu.

Vzhledem k tomu, že naše finanční situace není dvakrát nejlepší, koupil jsem si dva rohlíky a čínskou polívku...Aspoň to. Jedna pokladna nebyla zrovna narvaná, tak jsem přeběhl tam. Ale všiml jsem si Růženky. Do hajzlu, takle mě nemůže vidět... Nasadil jsem si kapuci, sklopil pohled k zemi a dal zboží na pás.

Zboží jsem položil na pás a čekal, než na mě přijde řada. Naštěstí to netrvalo dlouho, ale jakmile jsem zaplatil, jsem trochu natočil hlavu a v mém zorném poli se objevil Kaito. Na místě jsem strnul a doufal, že mě nepoznal.

Měl jsem sklopenou hlavu a přes ní kapuci, aby neviděl, jaká jsem socka, ale asi mě poznal. Zaplatil jsem těch pár drobných a prošel okolo něj co nejrychleji

Stále jsem hleděl před sebe a jen čekal, kdy mi jedna přiletí. Konečně jsem mohl zaplatit zboží, dal jsem ho do tašky a okamžitě jsem zmizel z obchodu. Ale pro mé dosti nemilé překvapení, on šel přímo vedle mě. Ve stejném tempu a stejným směrem. "A jsem mrtvej..."pomyslel jsem si.

,,Sleduješ mě nebo co?'' zasyčel jsem tiše. Ten kluk mě začíná srát čím dál víc, držim se, abych mu něco neudělal

Když na mě promluvil, byl jsem v koncích, ale pokusil jsem se to na sobě nedávat znát. ,,Ne jen jdu domů."odsekl jsem a pokračoval jsem v cestě. ,,Navíc...Proč bych tě měl sledovat?"zeptal jsem se drze.

,,Nevotvírej si tak tu hubu, nebo ti jí rozbiju,'' odsekl jsem a zabočil do ulice, která vedla k mému domu

Tuhle větu jsem ignoroval, prostě jsem pokračoval v cestě. Naneštěstí jsme zabočili opět do stejné ulice. Už i mě to dost štvalo. Už jsem se opravdu bál.

Měl jsem slzy v očích, protože jsem věděl, že až přijdu domů, máma začne řvát na mě. Ale on zabočil stejně. Už jsem byl u svého domu. Chytil jsem ho za rameno, koukl na něj a odstrčil ho, abych se dostal do branky

Když mě odstrčil, tak jsem zakopl o kámen, co ležel jen tak na chodníku a už jsem padal k zemi. Na štěstí se nákup nějak nevysypal, tak jsem se jen oklepal a podíval se před sebe, abych viděl důvod mého odstrčení. Jediné co jsem viděl, bylo jak Kaito vstupuje do nějakého staršího domu, kterému se už loupe omítka. Ze zamyšlení mě probrala až bolest, která vystřelovala z mých rukou. Podíval jsem se na ně a byly od krve a byly v nich zapíchnuté kamínky.

,,Čau mami,'' odsekl jsem, když jsem přišel. ,,Kde jsi jako byl??'' vyjela po mně. ,,Byl jsem si koupit něco k jídlu.'' ,,Ty jako rozhazuješ prachy? Děláš si srandu?'' napřáhla na mě. ,,DO HAJZLU! Koupil jsem si čínskou polívku a dva rohlíky. A nenapřahuj na mě, já za tvoje zkurvený dluhy nemůžu. A stejně to odnáším s tebou,'' křiknul jsem po ní a šel okamžitě do pokoje

Sotva jsem se zvedl a už jsem slyšel z toho domu ohromný řev, protože bylo otevřené okno. Nevěděl jsem, že je z nezajištěné rodiny. Bylo mi ho dokonce trochu líto, i když mi ubližuje. Nad tím jsem jen zakroutil hlavou a vydal se co nejrychleji domů, aby mamka nebyla naštvaná.

Hodil jsem jídlo na polorozpadlý stůl a praštil do zdi. Na to jsem hlasitě zařval, praskla mi gumička a vlasy mi napadly i do obličeje. Steklo mi i pár slz. Nedokážu si představit, že by mě takto někdo viděl. Sesunul jsem se podél zdi, zajel si rukou do vlasů a seděl...

Vrátil jsem se domů, mamce jsem předal nákup a plácnul jsem sebou do postele a přemýšlel o tom, jak to vlastně je u Kaita doma. Asi to taky nemá lehké, ale proč ubližuje ve škole zrovna mě? Ptal jsem se sám sebe.

________________________________________________________________________________

Aaaa druhá kapitola je tady... Doufáme, že jste si ji užili. :3 c: