Tma pomalu obcházela Paříž a pokrývala ji svým temným pláštěm. Colette již nějakou dobu spala, matka seděla jako obvykle ve svém křesle .
,,Prosím, nech mě," pošeptala do vzduchu.
Celým pokojem projel prudký vítr a tiché nesrozumitelné šeptání.
,,Nech alespoň Colette, prosím!" pomalu již křičela, ovšem u posledních dvou slov zřetelně ztišila.
--------
Slunce vylézalo z obzoru a natahovalo paprsky do oken.
Colette stála u dveří a už se chystala odejít do školy. Matka ji ovšem zastavila.
,,Collete?"
,,Ano, maminko?" věnovala matce pohled dcera.
,,Je dnes..." zadrhla se v půlce věty aby získala odvahu ,,Pan učitel ve škole?"
,,Ano maminko," usmála se vesele Colette, škoda že matka se zmohla jen o chabý úsměv.
ČTEŠ
the Mother
Storie breviNěkdy je dítě lepší matkou než pravá matka. Dítě pláče když je matka nešťastná. Dítě se směje když je šťastná. To často pravé matky nedělají.
