Po nějaké chvíli se Colette s Christopherem objevili před velkou bílou budovou. I když celý den svítilo slunce a obloha byla bez mráčku, nad blázincem se objevila temná mračna.
Dvojici projel mráz po zádech nad představou, že zde se nachází spousta nemocných duší a mezi nimi i matka Colette. Oba mysleli na to samé, nad tím, jak to tam Lorin zvládá.
Když odcházela, byla vzteky bez sebe. Kdyby ji doktoři nedrželi, vrhla by se na ně. V tu chvíli, když ji odváželi cítili pocit viny. Jakoby za to mohli oni. A možná ten pocit sdílela i Lorin.
----
Doktor je doprovodil do pokoje, překvapivě je nechal osamotě, ale bezpochyby je sledovali a odposlouchávali.
Pokoj byl celý bílý, trochu až do šedé barvy. Uprostřed pokoje stála skromná postel, na které seděla Lorin. Dívala se ze zamřížovaného okna ven. Pravděpodobně ale zpozorovala příchod dvojice.
Zdálo se, že mají trochu strach z chování své milované osoby.
Christopher se otočil, ze dveří vykukoval mladý doktor, aby zaznamenal chování pacientky, či hlídal nevhodné chování návštěvníků.
Colette udělala pár kroků k matce.
,,Dobrý den," pozdravila dcera nejistě.
,,Colette?" Promluvila překvapeně ,,Zlatíčko, jsi to ty?"
Nelze říct kdo byl více překvapený, zda matka z příchodu dcery, či dcera z oslovení matky. Christopher jen zíral s otevřenou pusou.
,,Maminko?" Řekla Colette s radostí v ústech. Celé její tělo jiskřilo radostí.
,,Colette!" Zakřičela a rozběhla se za svou dcerou, aby ji objala. Doktor ji ovšem zklidnil a hlídal, aby Colette něco neprovedla. Nemohl nic riskovat.
Ahoj, opět vám moc děkuji za tolik přečtení! To si ani nezasloužím! Snažil jsem se aby šli více rozeznat pocity, tak snad jste si toho všimli. Též jsem trochu kapitolu udělal delší než obvykle a asi takové kapitoly budu dělat častěji, doufám že vám to nebude vadit.
ČTEŠ
the Mother
Proză scurtăNěkdy je dítě lepší matkou než pravá matka. Dítě pláče když je matka nešťastná. Dítě se směje když je šťastná. To často pravé matky nedělají.
