Mischele

1. Kapitola

1. Kapitola

Takový je můj život, přes den studentka, premiantka, a večer mám brigádu v nočním klubu. Nedělám tanečnici, nebo společnici, to ne, ale dělám za baristku. I tak je pro mě výhodné kvůli tomu, co jsem. I barmanky  flirtují, a dokonce mají sex. A víte, co je super asi nejvíc? Jsem imunní vůči pohlavním nemocem. Ale muže neměním. Ne to ne. Chodí k nám mladý chlapec, kolem pětadvaceti let, a nějaký čas udržujeme to, čemu se v moderní době říká kamarádství s výhodami. Je to oboustranně výhodné. Nastavili jsme si hranice, a ví, že líbání nehrozí. Ne že bych do něj byla zamilovaná, to ne, ale nikdy nevíte, jak to může dopadnout.

„Ahoj Mischele, jako obvykle," z mého uvažování mě vytrhne jeho hlas. 

„Ahoj Matěji," usměju se a otáčím se míchat Tequila sunrise drink. Začínám míchat jeho oblíbený drink a nezapomenu se s ním bavit.

 „Jak bylo v práci?" zeptala jsem se s potutelným úsměvem. Matěj se živil jako projektant. 

„Ani mi nepovídej, dnes jsem byl na konzultaci s mladým párem. Rodinný dům, podsklepení, podkroví a garáž, nesmí to být dřevostavba a hrozně se diví že se nevejdou do dvou milionů. Nakonec jsme museli volat Štěpána, architekta, aby se s nimi domluvil, a nakonec jsme se dohodli. Takže do konce týdně mě čeká udělat první podlaží a podkroví. Od sklepu nakonec upustili, potom co jsme jim vysvětlili, že zemina, na které budeme zakládat je naprosto nevhodná... no prostě samá komplikace," nakonec to shrnul. Podala jsem mu sklenici s drinkem. „Děkuju zlato, budeš dneska u mě nocovat?" zeptal se nenuceně. 

„Asi ano," odpověděla jsem po chvilce. Spávali jsme spolu několikrát týdně. A navíc jak to dneska vypadal, opravdu potřeboval odreagování. 

„V kolik končíš?" zeptal se. Zadívala jsem se na elegantní hodinky, které jsem měla už přes 100 let. 

„Asi za hodinu a půl," zamyslela jsem se a podívala se do baru. 

„Tak dobrá, budu vzadu pracovat, tak až se budeš zavírat, tak mě tam vyzvedni," usmál se na mě a zelené oči mu zajiskřily. Jen jsem na něj mrkla, než jsem se otočila k dalšímu zákazníkovi.

„Mladý muži, již je po zavíračce," oznámila jsem, co nejvíce vážně a naklonila se k Matějovi. V jakémsi programu na mě koukala spousta různě barevných čar. „A to je ono? To podlaží?" zkusila jsem uhádnout. Studovala jsem jiný obor, úplně opačný, věnovala jsem se návrhářství. Takže tohle, čemu on říkal projektování, jsem já říkala chaos.

 „Přesně tak srdíčko, tohle je to podlaží," zasmál se. Vždy se mi smál za mou nevědomost, ale nemyslel to zle. Matěj vlastně nikdy nemyslel nic zle. „Mimochodem to oblečení, co máš na sobě je tvojí výroby?" zeptal se a vypnul notebook. 

„Kromě spodního prádla a bot ano, to první mě šít nebaví, a to druhé neumím," zasmála jsem se. Díky mému oboru se nikdo nedivil mému módními vkusu. Navíc šaty, které patřily do stylu pin-up jsem nosila i v 50. letech. Byly prostě super pohodlné, lepší než dlouhé sukně, hrůzně podporované různými spodničkami, upnutý živůtek, a korzety. Ty jsem v mém dětství nenáviděla ze všeho nejvíce.

 „Moc hezké," zadíval se na mě takovým pohledem, kdy povolnější děvčata sundávají kalhotky, a méně povolná začínají uvažovat o tom, jestli ano nebo ne. Stáhl si mě k sobě, a místo žhavého polibku následoval, pro někoho až příliš hrubé kousnutí do krku, pro mě však ne. Tiše jsem vzdychla v souhlasném tónu. „Nepůjdeme ke mně, dnes budeme tady," navrhl.

 „Dobrá, ale musím ráno do školy, takže tu s tebou pak nezůstanu," usmála jsem se. „Jako bys někdy se mnou zůstala, srdíčko," řekl jen. A pak už jsme nemluvili. Jeho rty a jazyk ochutnávali každý záhyb mého krku, ale jen do chvíle, než mi sundal top. Usmál se nad hromadou krajek a nějaké rozepínání jej netížilo, prostě podprsenku vyhrnul nahoru, posadil si mě vedle notebooku a zuby, rty a jazykem se pustil do mých bradavek. Hlasité sténání se neslo již zavřeným barem. V tu chvíli jsem to ucítila, první slabé vibrace. Pokud dnešek dopadne, budu mít zásobu energie na delší dobu. 

„Musím dnes jít rychle, srdíčko, a ty stejně na předehru moc nejsi," ušklíbl se, takovým vzrušujícím úsměvem, když jsem se chtěla kleknout pod stůl. Jen jsem přikývla. Znali jsme jeden druhého už delší dobu, a proto věděl, že mě nemusí moc připravovat na svůj vstup. Naše těla se proplétala. Tiché sténání se neslo místností. Vibrace a energie byly snad hmatatelné, on si však ničeho nevšiml. Nebyl jako já. Já to vnímala stejně silně jako jeho ve svém lůnu. Užívala jsem si hluboké zásuny stejným způsobem jako se mi do celého těla vlévaly přívaly energie. Tohle nedokázal asi nikdo vysvětlit, na něco slova nestačí. Celá tahle akce trvající snad hodinu, ačkoliv se to zdálo jako pár vteřin měla svůj konec. Než jsem se nadála klečela jsem na zemi a dokončila to, co on začal. Brala jsem jej hluboko do úst a sála, dokud nedosáhl svého vrcholu. Vše jsem spolykala a postavila se. Oba jsme museli mít zarudlé tváře a rychle jsme oddychovali. Pomalu jsme se začali upravovat, jako by k ničemu nikdy nedošlo.

 „Děkuji za dnešní večer, srdíčko, uvidíme se tenhle týden?" zeptal se.

 „Bohužel až příští, tenhle týden už nemám směnu," odpověděla jsem popravdě. A také jsem se musela připravit na přehlídku, kterou naše škola pořádala každý rok, letos jsem chtěla vyhrát první cenu. 

„Dobrá tedy," přikývl. Vyšli jsme z baru, chtěla jsem se otočit a zamknout, ale ještě předtím se letmo otřel rty o mou tvář, jediný ústupek, který jsem mu dovolila. 

„Měj se má sladká Mischele," zašeptal a zmizel do temné noci. Ušklíbla jsem se, lovci nás nenašli po staletí, nemám se vlastně snad ničeho bát. Proto jsem našla svůj telefon, strčila si sluchátka do uší a pustila písničky. Domov jsem měla pět minut cesty. A myslím, že po dnešním přívalu energie nebudu muset dva dny ani spát. Asi má poslední výhoda, výhoda sukuby.

-Původně jsem to chtěla mezi nimi jen naznačit, ale no...stalo se :D Tak snad sem nikoho nepohoršila a slibuju že se budu krotit,

W.