Mischele

Kapitola 17

Plakala jsem tiše v té temné kobce, bylo mi to všechno tak hrozně moc líto. Nejlepší kamarád mrtvý, moje jediná láska, ovládnutá aby mě nenáviděla. Byla jsem vlastně na všechno úplně sama, tak jako vždycky. Nevím, bylo toho mnoho, pláč střídal spánek a vyčerpání. Sice jsem měla lidské tělo, ale to mé, sukubí, vydrželo mnohem víc, přesto jsem cítila hlad a žízeň. Šílenou žízeň. Přesunula jsem se ke dveřím, stoupla si na špičky abych byla co nejblíže k okénku ve dveřích. ,,Mohla bych dostat trochu vody?" Hlas jsem měla zdrsnělý, jak jsem měla sucho v puse.,,Možná," zazněla strohá odpověď. Ten hlas bylo to jediné co jsem po dlouhé době slyšela, nebo jsem si alespoň myslela, že to bylo po dlouhé době, ten čas tu plynul tak nějak jinak. Nevěděla jsem, kdy je den a kdy je noc.,,Prosím, opravdu potřebuju pít. Přece nechcete přijít o terč," tak lhostejně sarkastický tón snad ani nemohl být můj. Za dveřmi se ozval povzdychl. ,,Vypadni od těch dveří, nebo žízeň bude poslední co by tě zajímalo," ozval se ten strohý hlas. Odstoupila jsem až ke zdi. Ozval se šramot klíčů, pak jen zvuk jak klapl zámek a dveře se otevřely. Musela jsem zavřít oči, protože světlo z místnosti mě naprosto oslepilo, ano tak dlouho jsem neviděla světlo, jakékoliv. ,,Napij se, pak musíme jít," podal mi lahev s vodou, vrhla jsem se po ní, otevřela jí a žíznivě polykala tekutinu. Byl to neskutečný pocit úlevy, přišla jsem si vyprahlá jako poustevník v poušti. Měla jsem zavřené oči, dychtivě polykala tu životadárnou tekutinu, tak jsem jen vnímala kroky, které se k nám blížily. Láhev s vodou jsem odložila až ve chvíli, kdy v ní nezůstala ani kapka. Viděla jsem tedy muže, který mě hlídal, a který mi dal napít, jak se baví s jiným, šeptali abych je neslyšela. Neviděla jsem tomu novému do tváře, tak jsem jen viděla vojenský sestřih, široká ramena. Byl oblečený do černých kalhot a kožené bundy. Vypadal spíš jako metalista, než jako lovec či hlídač, nebo za co se považovali. Pak se najednou oba otočili směrem ke mně. ,,Vstávej, zrůdo," Oslovil mě ten nově příchozí, beze slova jsem se zvedla. Došel až ke mně a popadl hrubě za podpaží. ..Jdeme obludo, u Tribunálu se ti bude hrozně líbit," zachechtal se vlastnímu vtipu a vedl mě neznámo kam. Přišla jsem si jako věc, táhl mě, ignoroval mé zesláblé tělo, a furt si broukal nějakou přehnaně optimistickou písničku, s tou byl opravdu, ale opravdu otravný, někteří lidé neumí ladit písničky k atmosféře, která byla více než jasná- umírání bylo cítit v každé mé buňce těla. Kráčeli jsme po kamenných schodech, které byly levotočivé, plocha pro nášlap byla malá, naopak do výšky byly až moc. Několikrát jsem zakopla a kdyby mě neznámý muž nedržel, upadla bych, pokaždé, když jsem padala, zaklel něco sprostého a vytáhl mě nahoru. Konečně byl konec. Ty šílené schody jsme vyšli a já doufala, že mě rovnou zastřelí, abych měla pokoj. Ano, můj pud sebezáchovy selhal někdy od chvíle, kdy mi Kristián prozradil, že po mě jdou. Byla jsem opravdu stará, už jsem tu nechtěla být, na druhou stranu jsem nechtěla nikomu ublížit a na to, abych si sáhla na život jsem byla příliš zbabělá.Prošli jsme dlouhou chodbou a stanuli na písečné ploše. Vypadalo to trochu jako římské arény, kde bojovali gladiátoři. Dokonce tu byl cítit i pach krve, někdo tu musel zemřít a opravdu to nebylo před dlouhou dobou. Dovedl mě až k tribunálu. Nyní jsem ten název pochopila, starověký Řím ožil. Akorát nikdo nebyl zahalen v rouše ani neměl korunu z listí. Ne, místo toho tam seděli všichni oblečení v tmavých barvách a ozbrojení až po uši. Další z nich posedávali okolo arény. Kousla jsem se do jazyku, abych neřekla něco sarkastického. Třeba jako, kde mají šampióna, nebo proč nemám meč na souboj. ,,Mischele Cuvier," oslovil mě jeden z nich, jen jsem zvedla hlavu jeho směrem. ,,Jsi odsouzená k smrtí při rituálním zařazení jednoho z nás. Nemá smysl cokoli říkat, my víme co jsi zač, sběratelka duší, zplozenec zla..." Nějak jsem všechny tituly přestala vnímat, protože tohle znělo trochu jako lov na čarodějnice. Jo, inkvizice jsem sice nezažila, ale věřím tomu, že přesně tahle to vypadalo. Probrala mě až pořádná facka. ,,Sukubo, nemá smysl vzdorovat. Víme co si provedla Paulu Verlainovi a Matyášovi Klaibovi. Oba si posedla svou nepřirozenou mocí a z tohoto důvodu tě Tribunál prohlašuje vinnou," dořekl ten z tribunálu. Taky dobré vědět, Paul mě opustil, protože se začal bát a Matyáš byl chorobně žárlivý blb. A proto Mischele, proto umřeš, protože si měla smůlu.,,O další čubku míň," zašeptal můj doprovod. Neodolala jsem, ale zářivě se na něj usmála. Odpovědí mi byl prudký úder do obličeje, až jsem upadla. Mezitím co jsem se snažila vstát dorazil k nám další muž. On i můj milý doprovod mě chytli za ruce a odvlekli ke zdi, kde byly okovy. Ruce mi zasadily do okovů a odešli. Všichni napjatě sledovali situaci co se kolem mě děla. Přišel on. Kristián. Prázdný výraz v obličeji, jako by mě ani neznal. Teprve nyní jsem se sesypala. Vytáhl pistoli. Cítila jsem studený dech na svém krku. Smrt stála za mnou a hlídala mě, abych jí neutekla. Slané slzy mi tekly po tvářích. ,,Nějaká poslední slova?" Zeptal se mě, tak cize, tak hrozně moc cize. ,,Ta už jsem sdělila," zašeptala jsem téměř neslyšně. Přikývl. Namířil na mě. Čekala jsem, že se mi před očima objeví můj život, nestalo se tak. Místo toho jsem cítila studené objetí Smrtky. ,,Z prachu si povstal a v prach se obrátíš," slova mé pobožné tety mi nyní začala dávat smysl. Výstřel.Bolest.Palčivá bolest.Chlad.Dívala jsem se dolů. Do písku stékala krev, která mi oblečení na hrudi mapovala velkou rudou skvrnou. Nikdo mi neřekl, že umírání trvá. Zatmělo se mi před očima, na chvíli jsem přestala vidět. Jen jsem cítila, že mi někdo sundal ruce z okovů. Na mou tvář dopadly slzy. Donutila jsem se otevřít oči. Byl to Kristián, plakal. Jen se na mě díval a plakal. Už jsem nic neslyšela. Jeho prokletí zlomila má smrt. ,,Po..postarej se....Bonnie," myšlenka na černou kočičku bylo to poslední co mi proběhlo hlavou. Viděla jsem jí, nevypadala tak, jak si jí každý představuje. Neměla ani kosu, ani kápi. Naopak, světlé vlasy jí plály v pomyslném větru, a byla celá v bílém. Natáhla ke mě ruku, kterou jsem přijmula. Objala mě. ,,Nyní už to bude dobré, věř mi dcero," zašeptala. Nakonec, po smrti jsme si všichni rovni.