Mischele

7. Kapitola

Seděla jsem v lavici. Snažila jsem se myslet na vše, kromě toho, že vedle mě sedí lovec. Musel si myslet, že jsem cvok. 

 „Děje se něco?" zeptal se, když jsem se asi po osmé ošila.

 „Já jen, doma mám nemocné kotě , a no bojím se, aby se mu něco nestalo," řekla jsem nakonec a pokusila se mile usmát. Můj úsměv byl spíše křečovitý, ale každá snaha se přeci počítá.

 „To mě mrzí," pronesl, nejspíš aby řeč nestála. Jen jsem přikývla. Ani mi nedošlo, že je konec hodiny, až zvonek, který se rozdrnčel přes celou třídu, mi to připomněl.

Pomalu jsem se zvedla, chtěla jsem odejít na záchod, ale málem mě povalila část třídy, která se hrnula ke Kristiánovi, aby vyzvěděla, proč je na této škole, sexuální orientaci a popřípadě jaký typ holek se mu líbí. A nejspíš ho taky upozornit, že sedí v lavici s největší běhnou. Mé myšlenky se celou cestu po chodbě motaly v duchu, jak vlastně tenhle klep začal. Možná v prvním ročníku, když jsem měla sexuální poměr s Leošem, chlapcem, co chodil na střední odbornou školu strojní. Moc chytrý nebyl, ale jako většina těchto lidí i on využíval svého atraktivního vzhledu, aby se dostal tam, kam potřeboval. A poté co jsem mu nechtěla poslat své erotické snímky roznesl, že jsem natáčela porno film, našel dokonce i video, kde hlavní aktérka mi byla velmi podobná. Otevřela jsem dveře od WC a zašla jsem do druhé kabinky. 

Začala jsem si umývat ruce. Bylo zde i pár dívek z nižšího ročníku, ale drby se šíří asi jako lesní požár v letním období Austrálie, a tak se na sebe významně podívaly. Byla jsem zvyklá, a tak jsem ty pohledy ignorovala. Odešla jsem a mířila pomalu zpátky do třídy.

Vešla jsem do třídy se zvoněním a odešla na své místo. Kristián nějakým zázračným způsobem odehnal spolužačky a seděl tam sám. Měl před sebou knihu. Posadila jsem se. Vzala jsem do ruky mobil. Byla tam jen jedna zpráva, od veterinářky. Psala mi, že má volno kolem páté odpolední hodiny a že mě a malou Bonnie na tuto hodinu přijme. Odpověděla jsem, že přijímám a zkontrolovala jsem si kalendář. Směnu jsem měla tenhle víkend jen jednu, a to v sobotu. Přidala jsem si tam poznámku k dnešní páté hodině, že se mám stavit na veterinu. Kristián zaklapl knihu, ve chvíli, kdy vešel učitel do třídy. Postavili jsme se, abychom učitele tímto gestem pozdravili a po jeho pokynu jsme se posadili.

„Dívky říkaly o tobě celkem nepěkné věci," řekl mi uprostřed hodiny Kristián. Pokrčila jsem rameny. 

„Nejdeš v jednu chvíli s dobou a pomstychtivost je silná věc," vyjádřila jsem se k tomu a můj pohled naznačoval, že se o tom nehodlám dále bavit. 

„Omlouvám se, nemyslel jsem to zle. Jen mi to přišlo divné, nepřijdeš mi jako ten typ," řekl a omluvil se, když ho napomenu učitel, že vyrušuje. Jen jsem pokrčila rameny. Hodina utekla rychle. Byla poslední. Už jsem si balila věci, že půjdu domů za Bonnie. 

„Mohu tě poprosit o nějaký kontakt? Víš, vypadáš mile a sympaticky, více než ta děvčata, co se mi tu snažila podbízet," zeptal se mě. Všimla jsem si, že se mu dělají dolíčky, ale stále jsem potřebovala být obezřetná. Byl to lovec, i když o tom třeba nevěděl, o čemž jsem pochybovala, každý lovec to na sobě poznal. Tu jistou odlišnost, od lidí. Jak tohle vím? Inu žiju už dlouho, a i já jsem se za své životy s několika lovci potkala. 

„No, můžu ti dát e-mailovou adresu, ale nevím, jak budu dostupná o víkendu, mám na starosti Bonnie a tak," vymlouvala jsem se. Pravda byla taková, že moc technicky zručná nejsem. Kdyby bylo na mně posílala bych klasickou poštu dodnes. Bohužel na mně to nebylo, tak jsem se musela obrnit a učit se s elektronickou korespondencí.

 „Jistě to chápu, doufám, že v pondělí mi řekneš, že je Bonnie o dost lépe," láska ke zvířatům na něm byla znát. Zapnula jsem batoh.

„Určitě, dnes jdeme ještě na kontrolu," zmínila jsem se a chtěla  odejít.

 „Hezký víkend, Mischele," řekl ještě a přehodil si batoh přes záda. Odpověděla jsem podobné přání a  rychle opustila školní pozemek, než by se mě mohl pokusit zabít.