Mischele

Kapitola 14

Ráno jsem nemohla dospat, celá ta věc s Kristiánem mi nedala spát. To jak moc se tvářil vážně mě děsilo. Bonnie se na mě mračila celé ráno, to víte, nenechat kočku dospat jejích dvacet hodin spánku je velmi trestuhodná záležitost. Proto mi bylo jasné, že až se vrátím ze školy najdu někde chuchvalec chlupů společně s žaludečními šťávami a jestli jsem ji hodně rozzlobila, vsadila bych všechny svoje peníze na to, že to bude uprostřed postele.Seděla jsem v lavici a pomalu sledovala, jak se třída plní. Kristián nikde. Polil mě pot. Věděla jsem, že jestli mu na tohle kamarádství přijdou, nebudu to jen já, kdo to odnese. Čím víc se blížila ručička hodin k dvanáctce, začínala nám hodina v celou, tím víc jsem se bála. Čert vem mě, já už si toho prožila dost, ale Kristián? Měl celý život před sebou.Objevil se ve dveřích, to jak jsem si oddechla muselo být slyšet snad i na druhé straně budovy, vzápětí úleva, že je živý a zdravý vystřídal druhý pocit, napětí. Měl jej vepsané ve tváři, jindy veselé oči a úsměv na rtech, dnes měl rty stažené do úzké čárky a oči neměly ten šibalský náznak. Tiše mě pozdravil a sedl si.,,Co se děje?" Zeptala jsem se bez pozdravu, děsilo mě, to napětí okolo něj. ,,Problémy doma," pokusil se o úsměv, ale ta faleš nešla zakrýt. ,,Jaké?" Nedala jsem se odbýt, tentokrát ne. Jedna ztráta přítele mi stačila.,,Slečno, pane nevyrušujte prosím," okřikl nás učitel, ani jsem si nevšimla, že už začala hodina. Souhlasně jsme se omluvili a pokračovali v tichém rozhovoru.,,Naši něco tuší, neřekli co přesně, jen že mají vyhlédnutou sukubu pro můj obřad zasvěcení. A já mám hrozný strach, že jsi to ty, Mischele," podíval se na mě tím nejvíc vystrašeným pohledem, který jsem kdy u koho viděla. Srdce mi vynechalo několik úderů. První byl šťastný, nic se mu nestane, ty další už tak pozitivní nebyly, představa smrti a toho že by mě musel zabít Kristián mi lámala srdce. Ačkoliv, bylo by mi milejší kdyby to byl on a ne nějaký bezejmenný ranař. ,,Co to je zač ten obřad, vím že něco takového je, že se na to chytají sukuby, a i vím jak to s nimi dopadne, protože jinak by nám to řekly, kdyby se odtamtud dostaly živé...," nedokončila jsem větu, jen zavrtěl hlavou a mě to došlo. Obřadní zabití sukuby. Zvrácenost. Nechutnost. To byly první myšlenky, které mě napadly. ,, Já vím, je to nechutné, ani já z toho nejsem nadšený, to víš že jsem si to nevybral, ale mám starost o tebe. Měla by si odsud zmizet, Mischele, někam hodně daleko, ideálně pryč ze země na druhou stranu," ten naléhavý hlas mě čím dál tím více děsil. Ošila jsem se. Než jsem stihla odpovědět zazvonilo. Takže jsme první hodinu zabili tímhle, Mischele nebuď morbidní, řešíme tu smrt, sama sebe jsem v duchu okřikla. A pak se musela nad svým zvráceným vědomím ušklíbnout.,,Nebudu utíkat, jsem stará na utíkání Kristiáne," pověděla jsem. Teprve až v té chvíli jsem cítila stáří hlasu, to že jsem opravdu měla dlouhý nejeden život.Mimoděk se mi vybavila jedna sloka z Paulových básní.Života syt, ze smrti strach, já podobám seškuneru, který se na vlnách potácí,odsouzen ztroskotat v temném, bouřlivém čase.*Viděla jsem, že se chce hádat. Jediným gestem jsem jej zarazila. ,,Co se má stát, to se stane Kristiáne, jen jim nedovol, aby zničili tu veselou jiskru, ano?" požádala jsem jej o tohle jediné. Zvedla jsem se, chtěla jsem zmizet ze školy, zavřít se doma, nevycházet a nechat čas plynout okolo mě. Ať už mi osud připravil cokoliv, byla jsem připravená. Poznala jsem všechny emoce, nakonec i to, co znamená, někoho milovat. Neodpověděl, jen se na mě díval, cítila jsem ten pohled v zádech, když jsem odcházela ze třídy, věděla jsem, že musím domů, připravit se, rozloučit se s Bonnie, a pak...vstříc svému osudu. Protože každá příšera, i nevinná, musí zemřít.*Paul Verlaine- Melancholie: VIII. Úzkost