Život s našeptávačem

19.

Má první úvaha byla správná. Uběhli už čtyři dny a ti od S.H.I.E.L.D.u nikde.

Ležím na matraci s hlavou na zemi. ,,NUUUDAAA.,, Zakřičela jsem do ticha cely.

Pootevřely se dveře a dovnitř vešel starší muž. Podle toho, co jsem zaslechla za dveřmi, jmenuje se Ben. ,,Jídlo.,, Zabručel a hodil misku na zem. Poté ihned odešel.

Mám takový hlad, že bych snědla i sto let starý chleba.

Začala jsem se rýpat v kaši a najednou narazila na zkumavku? Já zkumavky nejím! Ale poté si všimnu kusu papíru v ní. Vytáhnu ji a papír vyndám.

Snad ti to bude chutnat. Je to menší hnus, než to předtím. Snaha byla.
S. L. T.

Vážně si vzpomenou po tak dlouhé době utrpení? No co. Alespoň něco. Vzala jsem si lžičku a ochutnala kaši. No, chutnala jako kaše a né jako lepidlo.

Najednou se ozvala rána. Že by zátah? Napadlo ji. Papírek hodila do kanálku, aby ho nikdo nenašel a připravila se menší výbuch a předstíranou hysterii.

Další rána. Tentokrát už slyšela, jak vojáci běhají za dveřmi.

Tři, dva, říkala si v duchu, protože co nevidět bouchne i bomba od Hydry, která zničí většinu informací, jedna. Ozve se obrovská rána, při které se rozbije zeď a propadne strop cely, ve které​ se nacházím.

Ihned se zvedl oblak prachu a já se ho nadýchala. Tak to asi někdo po tamto. Byla jsem zasypána sutinami a všechno mě bolelo. ,,Takhle to být nemělo. Kdo to zase p....,, Začala jsem lapat po dechu a ztrácet vědomí.

Jediné, co jsem ještě chvíli vnímala, byly hlasy. A najednou nic.

♠♠♠♠♠♠

Píp. Píp. Píp. Píp. Ještě jednou to pípne a.... a.... Počkat, kde to jsem.

Pomalu otevřu oči, teda jedno oko, protože to druhé mi nejde otevřít. Podívám se okolo sebe a spatříme bílo.

Zase zaslechnu píp. Podívám se tím směrem. Jakej si přístroj znova pípne. Zvednu jednu méně bolavou ruku a vyškubnu drát ze zásuvky.

Ticho, blažené ticho. Uvolním hlavu a ta spadne do polštáře.

Tak, asi to vyšlo. Jej. Bolí mě všechno a necítím půlku těla.

Asi jsem usnula, nebo co, každopádně mě probudilo prasknutí dveří.

Líně otevřu jedno oko a kupodivu pootevřu i to druhé.

Přede mnou stojí holohlavý černoch s úsměvem na tváři, ale zamračeným pohledem.

,,Nebojte se. Jste ve vojenské nemocnici. Spala jste celé tři dny a nyní je devět hodin ráno. Jmenuji se Niel Fry.,,

Jenom jsem koukala. Nemohu být v klidu, jinak by padlo podezření. Pomalým krokem se přesunul k oknu. Dostala jsem nápad. Vytáhla jsem si hadičky z ruky a vstala z postele. No bolelo mě všechno a netušila jsem, jak se mi vůbec povedlo vstát a poté i běžet. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se po chodbě. Vyšla jsem ven a muž za mnou zakřičel. ,,Hej.Počkej,, Ignorovala jsem ho a vešla na chodbu. ,,Chyťte tu dívku.,, Ozvalo se z pokoje a z jednoho konce chodby vyběhli chlapi.

Ou. Rozběhla jsem se po chodbě a poté zatočila doleva. Naproti mě se najednou objevili další dva. ,,Stůj, neublížíme ti a nemáš kam utéct.,, Zaslechla jsem černochův hlas.

To bys mohl říkat, kdybych nestála u výtahu. Řekla jsem si v hlavě a nenápadně zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu.

Cink ozval se zvonek a já vešla do výtahu. Byla jsem udýchaná a unavená, ale šťastná z toho, že se mi to povedlo.

Ve výtahu bylo zrcadlo a tak jsem se podívala, jak vypadám. ,,Hrůza.,, Uteklo mi nahlas. Byla jsem bledší, než zrovna nabílená zeď. Na levém spánku jsem měla náplast, asi rozbitá hlava. Okolo očí jsem měla tmavé kruhy a také byly dost oteklé. Rozražený ret. Podle toho, co jsem cítila, jsem také usoudila, že mám několik zlomených žeber a šrouby v pravé ruce mluvili za sebe.

Podívala jsem se na ukazatel pater, 10. Kolik to má pater?

S cinknutím se výtah zastavil. Vyšla jsem na recepci a světlo co sem vnikalo prosklenými dveřmi a hluk okolí byl tak hrozný, že jsem myslela, že mi praskne hlava.

Vtom všem hluku jsem zaslechla hromadný dupot a mluvu. Jsou tady. Napadlo mě. Začali se kolem mě stahovat jako vlci kolem kořisti a cosi si říkali. Ve všem tom zmatku jsem rozeznala jediný hlas a to ten, co křičel mé jméno.

,,Ragno?,, Začala jsem se rozhlížet jestli ho někde nespatřím. ,,Ragno.,, Tentokrát to vykřikl zoufale a začal se prorvávat skrz vojáky.

,,Tomasi?,, Vydechla jsem překvapeně a sesunula se na kolena. Kupodivu mi to hrálo do karet, ale zároveň mi to vadilo. Hlava mě rozbolela ještě víc a z ruky mi začalo stékat pár pramínků krve.

Klekl si ke mě a pohladil mě po obličeji. Poté mě vzal do náručí a zamířil k černochovi.

,,Vy ji znáte?,, Zeptal se chlap.

,,Ano pane. Smím se zeptat, kde má pokoj? Pane.,, Vážně? Pane. To snad ne. Asi na mě jdou halucinace.

,,Třicáté patro pokoj číslo sedm.,,

Tomas jen přikývl a odešel i se mnou v náručích.

,,Co se stalo?,, Zeptal se, když mě položil do postele. Jenom jsem pokrčila rameny, což dost bolelo, ale mohla jsem dopadnout i hůř.

Přišli lékaři a začali mě ošetřovat.

Během ošetřování jsem se pořádně rozhlédla po pokoji. Normální nemocniční pokoj bez televize.