Real Face (Sterek FF) ✔

11. Terapie

"Jen pojď dovnitř a posaď se," vybízí Derek Stilese s úsměvem. Stiles vchází do místnosti a zavírá za sebou dveře. Nohy mu těžknou a celé jeho tělo opebínají pěsti nervozity. Cítí se jako na trní a má nutkání se zase otočit a z místnosti vystřelit, jak nejrychleji to jde. Ovšem tohle všechno dělá pro otce. Slíbil mu, že to zvládne a on svůj slib nemá v plánu porušit. Dodrží ho tak, jak slíbil.

Místnost je stejná jako jeho. Ovšem rozdíl je v tom, že místo paland tu jsou obyčejné postele a mezi nimi stůl. Stiles opatrně přechází k Isaacově posteli a posadí se na ní. Neodvažuje se podívat na Dereka a tak má oči stále upřené k zemi. Derek mezitím položil štus papírů na stůl a zadívá se na Stilese.

Chvíli mezi nimi panuje naprosté ticho a Stiles slyší bít svoje vlastní srdce. Ten klid a ticho ho znepokojuje ještě víc, než tahle terapie. Hlavou mu víří tisíc myšlenek, jak by odsud nejrychleji utekl a dal si cigaretu. Ta jediná ho dokáže uklidnit a dostat ho do nálady.

"Nečekal jsem, že se tu objevíš bez toho, aniž bych ti to musel připomínat. Ale tajně jsem doufal, že si na mě vzpomeneš a přijdeš," protne ticho Derekův hlas. Milý hlas, který se Stilesovi zabodává do každé části těla, včetně vnitřních orgánů. Je až neskutečné, jak něčí hlas dokáže v člověku vzbudit pocit bezpečí. Proto se Stiles odhodlá a zvedá hlavu, aby se na Dereka podíval.

Ty zelené oči prozrazují veškeré Derekovy pocity. Má v nich porozumění a dokonce i radost. Jediné, co tam Stilesovi chybí, je lítost. U všech lidí, kteří věděli o jeho znásilnění, se značila lítost snad všude, když ho viděli. Ovšem jediný Derek zatím ani jednou neprojevil sebemenší náznak lítosti.

"Proč?" položí otázku chladně jako obvykle. Ani vlastně neví, na co se ptá. Jen mu prostě přišlo správné vyslovit to, co měl na jazyku.

"No nečekal jsem, že se tu objevíš, protože Noah říkal, že jsi tvrdohlavý a neděláš to, co nechceš. Právě proto jsem rád, že tu jsi, protože tím dáváš najevo, že o terapie stojíš," vysvětluje Derek a svým zrakem hypnotizuje potetovaného, který se ztrácí v té travnaté zeleni. Jsou to ty oči, které vídavá ve svých snech? Musí být. Tyhle oči jsou přesně tak upřímné jako ty ze snu.

"Dělám to kvůli otci!" odvětí chladným tónem Stiles a kouká stále do té zeleně, ve které se právě mihlo něco, jako by mu Stiles tím, co řekl, nějak ublížil. Něco se v něm hne a to něco chce, aby Dereka uchlácholil. Ovšem nechce mu lhát. Terapie mu přijde naprosto zbytečná.

"Proč ne kvůli sobě?" ptá se Derek stále příjemným tónem. Stilesovi se líbí, jak na něj Derek s ničím nenaléhá a volí tón hlasu, který mu dělá dobře. Nečíší z něj lítost, pohrdání ani posměch. Právě naopak tam potetovaný zbystřil zaujetí. Jako by se o Stilese zajímal.

"Protože mě není pomoci. Ten Stiles, kterého chce můj táta zpátky, zemřel. A nikdy nemá šanci se vrátit mezi živé. Jeho místo zaplnila černá díra!" Poprvé z něj slova padají a on nad nimi neuvažuje. I u Liama částečně volil slova a tón hlasu, ale teď, jako kdyby si jeho hlasivky a mozek převzaly iniciativu a Stilesovo tělo bylo pouhým prostředkem.

"Jak se cítíš?" ptá se Derek, čímž úplně odbočuje od tématu, které načali. Stilese to trochu vykolejí, ale nedává na sobě nic znát. Jeho obličej skrývá kamenná maska plná chladu. Maska, ze které nikdo nevyčte nic, ani kdyby se sebevíc snažil.

"Tak jako celé dva roky. Využitý, pošpiněný, zničený," odpovídá popravdě a znovu se z něj ta slova sypají, aniž by nad nimi přemýšlel. Je to normální? Ve Stilesově případě přece není normální nic. Už ani nikdy nebude.