Polish boy |cz|

4.

Prudce jsem se otočila, abych zjistila komu ruka položená na mém ramenu patří. Nestačila jsem se divit, že to byl Adam.

"Ahoj Emmo!" řekl a na tváři se mu vykouzlil lišácký úsměv. "Ahoj," lehce jsem se usmála. Musela jsem k němu vzhlédnout, abych mu viděla do jeho zelených očí. Já sama nejsem vzrůstově zrovna nejvyšší, zato on je vysoký. Má sportovní postavu, jako většina fotbalistů.

"Jaktože jsi se rozhodla jet?" zeptal se a rukou si prohrábl své havraní černé vlasy. "No," pousmála jsem se "nerozhodla jsem se já, rozhodli se rodiče. Ale abych pravdu řekla, výjimečně mě jejich rozhodnutí potěšilo." pokrčila jsem rameny nacož se on rozesmál.

"Chyběla jsi mi," řekl a objal mě. Nejdřív jsem byla zaskočená, ale hned jsem se vzpamatovala a jeho objetí mu opětovala. "Pamatuješ si ještě náš pozdrav?" řekl a znovu nasadil ten lišácký úsměv. "Tss! To si o mě myslíš že mám alzheimera?" uraženě jsem si založila ruce v bok. Adam se rozesmál jako malý kluk, kterému rodiče poprvé vysvětlují že pindík není jenom na čůrání.

Až se Adamův záchvat smíchu uklidnil, udělali jsme náš jednoduchý pozdrav. Plácni pravou, plácni levou, plácni oběma, obejmi. Předříkavala jsem si v hlavě, abych něco neudělala blbě a Adamova diagnóza mého alzheimera se nepotvrdila.

Když jsme se od sebe odtáhli z objetí, usmívala jsem se, ale najednou jsem si vzpomněla že táta na mě čeká a já už se tu asi deset minut vybavuju. "Táta!" křikla jsem a utíkala ven z klubovny, Adam za mnou.

Táta seděl v autě a podezřívavě se usmíval. Ani si nechci domyslet co si myslel, že jsme tam dělali. I když za tak krátkou dobu by jsme toho nejspíš moc nestihli. Musela jsem se pousmát nad svou myšlenkou, ale to už jsem kráčela směrem k távovi.

"Ahoj tati!" křikla jsem. "Ahoj Emm," věnoval mi jeden svůj krásný úsměv plný otcovské lásky. "Vyrážíme?" zeptal se. Když v tom se drze vložil do rozhovoru Adam. "No ehm..." nevěděl jak začít "...s Emmou jsme přemýšleli, jestli by u nás nemohla přespat, když zítra v 5 ráno tu už zase musíme být." dořekl a pousmál se. Vykulila jsem na něj nechápavě oči, ale on mi jen hlavou nepatrně pokynul, že mám přistoupit na hru. Táta si mého vyděšeného výrazu všiml.

"Mám ti ještě dnes přivézt věci?" zeptal se táta. Tentokrát měl na tváři ten lišácký provokativní úsměv, který používal Adam. Začínám tu grimasu nesnášet. Vypadalo že místo mě přistoupil na Adamovu hru on.

"No," zamyslela jsem se "můžeš mi je přivézt ještě dnes." usmála jsem se. "Dobře," kývl hlavou táta "užívejte si to a nezlobte!" varovně zvedl ukazováček. Pak se zasmál, nastartoval a vyjel.

A já jsem zůstala s Adamem sama. "Co to mělo znamenat?!" ihned jsem si neodpustila tuto otázku. On se jen usmál. "Tvůj táta je týpek." uznale pokýval hlavou.

"Po mně." povýšenecky jsem se usmála, vyplazila na něho jazyk, začala se smát a utíkat směrem.... Já nevím. Neznám to tu. Směrem do neznáma. A Adam za mnou.

Celá udýchaná jsem zastavila u kašny a opřela se o okraj. Adam mě dohnal. "Hele, kočičko,-" řekl mezi nádechy "mám špat-, špatnou zprávu" stále se vydýchával. "Jakou?" vyvalila jsem na něho nevěřícně oči. "Špatný směr." zasmál se a pokrčil rameny. "Sakra!" křikla jsem a kopla do kašny. 

°°°

Pomalou chůzí jsme přišli až před Adamův dům. Po cestě jsme si povídali o našich dosavadních životech, ale i o tom jak plánujeme budoucnost. Dozvěděla jsem se, že jde na gympl. Shodou okolností na stejný.

"Jsme doma!" zavolal Adam když jsme vešli do jejich prostorného domu. "Byl tu Emmin táta a dovézl jí věci." vběhla jeho máma v zástěře do předsíně. "Jé! Ahoj Emmo! Tak dlouho jsem tě neviděla!" usmála se a objala mě. No super... Tak teď jsem celá od mouky... Řekla jsem si sama pro sebe a zula si boty. "Pojď." pokynul mi rukou a vydal se po schodech nahoru do svého pokoje. Následovala jsem ho.

°°°

Seděli jsme na posteli, povídali si a smáli se. Když v tom Adam zvážněl. "Co je?" ihned jsem zareagovala. "Víš... Musím ti něco říct," protahoval to. "Emm... Já jsem gay."

Sice mě to překvapilo, ale nijak nezranilo. Nijak jsem ho neodsoudila. Pevně jsem ho obejmula. "Vaši to ví?" neubránila jsem se otázce. "Ano, ví. A dokonce i vaši. Myslíš si, že jinak by tě tu nechal tvůj táta přespat?" zasmál se.

"Víš Emm... Já... Potřebuju ve svém životě někoho jako jsi ty." sklopil oči. "Ne! Nenechám se přeoperovat!" křikla jsem a zasmála jsem se. On se taky začal z plného hrdla smát.

"Mám tě rád. Jsi pro mě jako nejlepší kamarádka. A proto tě chci poprosit, budeš stát vždy po mém boku? Budeme se ochraňovat tak, jak to kamarádi dělají? Budeme tu vždy jeden pro druhého?" řekl mi s úsměvem. V jeho očích šly vidět známky naděje. Nového začátku pro náš vztah.

"Ale samozřejmě!" vypískla jsem radostí a přitulila se k němu. Cítila jsem k němu nehorázně silné pouto. Kamarádské. 

Jejda... Nějak jsem se do toho zažrala a nevěděla kdy přestat. Takže tato kapitola má (pro mě neuvěřitelných) 815 slov! <3
Za nedlouho se nám tu ocitne další hlavní postava, takže všechno teprv příjde.
Buďte prosím trpěliví a vydržte to se mnou XD
Omlouvám se za chyby, nebojte se mi je psát - přeci chybami se člověk učí a já budu jen ráda ^^

Luv ya :3