Polish boy |cz|

6.

"Vstávat! Rychle!" slyšela jsem hysterický křik, avšak pořád jsem měla zavřené oči a nechystala jsem se je otevřít. Pomalu jsem zase začala nevnímat okolí. "Emmo!" zatřásly se mnou něčí silné ruce a já jsem se lekla tak, že jsem si sedla a srazila se hlavou s dotyčnou osobou která mě budila.

"Au... Krásný pozdrav na dobré ráno." sykl Adam a chytil se za spánek, do kterého jsem ho trefila. "Dobré rán-" nestihla jsem to doříct, protože jsem zívla. "Šup šup, vstávat. Za půl hodiny tam máme být." usmál se na mě. Usměv jsem mu opětovala, ale pak jsem se zarazila.

Cože?! Půl hodiny?!

Rychlostí blesku jsem vyletěla z postele, vzala si nachystané věci a jako raketa jsem si to mířila přímo do koupelny, která naštěstí nebyla obsazená. V rychlosti jsem se ještě stihla otočit a pozorovat Adamův pobavený úšklebek. Ach ti chlapi... Nikdy nepochopí že ženy na sebe narozdíl od nich dbají, takže samozřejmě musí strávit v kouppeně více času.

°°°

Na místo srazu jsme dorazili o 5 minut dřív. Slušný výkon. Já nejsem zrovna člověk který by chodil včas. Jsem ten typ člověka "Řekněte mi v kolik tam mám být a příjdu s dvacetiminutovým zpožděním." tato myšlenka mě donutila k úsměvu, kterého si všiml i Adam, ale ovšem si ho špatně vyložil. "To je Martin." pousmál se a pokynul hlavou k vysokému hnědovlasému klukovi. Byl kus - to musím uznat. Ale přesto jsem Adamovu narážku nechápala, tak jsem se na něho koukla s povytaženým obočím.

"No tak zamilovaně ses na něho usmívala..." ušlkíbl se a já jsem ho bouchla pěstí do ramena. "Na něco zábavného jsem si vzpomněla." naštvaně jsem na něho koukla. "Ach," povzdychl si "nějakou originálnější výmluvu sis vymyslet nemohla?"

V ten moment mi v hlavě běžely myšlenky stylu "zadávím tě polským jídlem". Sice jsem toho o polské kuchyni moc neslyšela, ale to co jsem slyšela mi stačilo. Ti lidé mají horší chutě než těhotné ženy. Doslova.

Už jsem se nadechovala abych mu aspoň něco na co přišel tou klučičí (ne)logikou vyvrátila, ale v ten moment jsem viděla přijíždět autobus a v něm nepřehlédnutelně natěšeného, mávajícího Henryho, stojícího v uličce vedle řidiče. Nemáte někdo číslo na léčebnu do Bohnic?

Takže jsem si jen povzdechla, zakroutila hlavou a víc se Adamovým připomínkám nevěnovala. A udělala jsem dobře. Přestalo ho to bavit. Doufám.

Autobus zastavil, Henry vyskočil a smál se jako měsíček na hnoji. "Čau děcka!" zavolal a všechny si nás projel pohledem. "Informace máte, takže se jen spočítáme, hodíme si kufry, tašky a batohy do prostoru pro zavazadla a můžeme vyjet!" natěšeně říkal a máchal u toho rukama, jako by chtěl vzlétnout.

Následovalo tedy spočítání - byli jsme všichni, ukládání zavazadel - vlezlo se to tam a pak už jen loučení a nástup do autobusu. Samozřejmě jsem seděla vedle Adama. Nic jiného nepřipadalo v úvahu.

Posadili jsme se na svá místa, vyslechli si další informace a vyrazili vstříc... Dobrodružství? Životní změně? Radosti? Zklamání? Bohužel to nedokážu říct. Bohužel do budoucnosti nevidím. Bohužel? Nebo snad naštěstí? Je těžké popsat, co se mi v ten moment míhalo hlavou.

°°°

Cesta byla neskutečně dlouhá. Už uběhly tři hodiny a čekala nás první zastávka. Polské hranice - směnárna. Směnila jsem si peníze za tisícovku, což se rovnalo asi sto padesáti devíti zlotých.