Something like life

~three~

(Nahoře Marcus ;) )

Posledních pár dní všechny mé myšlenky směřovaly k jedné osobě...Marcus... Ten usměvavý a svým způsobem tajemný, černovlasý chlapec. Přemýšlel jsem, jestli se ještě někdy uvidíme...

"Zatím."

Stále jsem si přehrával v hlavě jeho lišácký úsměv... Přece není možné, aby nebydlel někde poblíž... Proč by jinak chodil tady do toho malého obchodu? Jako kulový blesk jsem vyskočil z postele, přehodil přes sebe šedivou mikinu a pelášil si to po schodech dolů.

"Mami, jdu ven!"

"Kam?" Vyběhla z poza rohu jako hlídací pes a probodla mě pohledem.

"Neboj. Budu někde tady okolo..."

"Dobře... Buď na příjmu."

"Samozřejmě!" Zvolal jsem a zavřel za sebou dveře.

Už jen to, že jsem se tak jednoduše dostal ven, byl svatý zázrak. Zavřel jsem branku a rozhodl se projít celé sídliště. Rozhlížel jsem se po čemkoliv, podle čeho bych jej mohl najít. Vlastně ani nevím, co jsem hledal... Housku? Asi po hodině chození tam a zpátky a nenápadném kroužení okolo panelových domů se neukázal a ani já nic nenašel. Zamířil jsem k dětskému hřišti a posadil se na houpačku.

Paráda. Takže jedinej kamarád, kterého jsem teď měl, zmizel jako pára nad hrncem- lépe řečeno houska nad hrncem a já můžu zase předstírat, jak mě baví život.

Vzal jsem do ruky klacek, ležící poblíž, a vší silou ho hodil na zem.

Co jsem si vlastně myslel? Že bude bydlet někde tady? Že prostě vylezu ven a...

"Hraješ si?" Uslyšel jsem za sebou opět ten veselý a upřímný smích... Mým promrzlým tělem projela obrovská vlna radosti.

"Co ty tu?" Řekl jsem s nezájmem v hlase, který sloužil k zamaskování mého nadšení.

"V nebi mě nechtěli, v pekle se mě bojí, tak jsem tady." Usměje se a poplácá mě po rameni. "Neříkám, že jsem tě ani trochu nehledal." Dodal potichu. "A co ty?"

"Víš co... Přišel jsem se pohoupat." Otočil jsem se za sebe, abych si jej mohl prohlédnout. Jeho tvář dnes zdobily dioptrické brýle. Celý byl zabalený v dlouhém, černém kabátu. Přesunul se z poza mě na vedlejší houpačku a rozhoupal se jako malý kluk. "Dobrý nápad." Zasmál se. "A teď pravdu."

Lehce jsem zčervenal a pohlédl na něj. "Možná jsem tě taky trochu hledal."

"Heh.. Mě? Proč jsi mě hledal?" Odfrkl.

"Na to bych se mohl ptát já tebe."

"Ale já se ptal první."

"Řekněme že... že mi přijdeš dost fajn a... Řekněme, že zrovna nepřekypuji kamarády..."

"No..." Promnul si pár denní strniště a pousmál se. "Já sice mám dost kamarádů... Ale nikoho tak zajímavýho, jako jsi ty." Pohlédl na mě s lehce nakloněnou hlavou a chvíli mlčel. "Navíc... Nevadí mi seznamování s novými lidmi."

"Zajímavýho?" Zasmál jsem se ironicky. "Kde?"

"Hele... Nechceš jít někam? Jako...Teda..." Začal se neskutečně smát. Jeho smích je tak uklidňující. "Myslel jsem do baru, nebo tak něco... Víš co..." Zachechtal jsem se s ním a jen přikyvoval na souhlas.

"Ne, že by se mi tady nelíbilo ale..." Postavil se na nohy a protáhl se. "Myslím že místo, kam tě zavedu, se i tobě bude zamlouvat mnohem více, než ledové houpačky na hřišti." Pronesl a než jsem stihl něco dodat, už mě táhl bůh ví kam.