Something like life

~twelve~

--píp--píp--píp--píp--píp--píp--píp--

Stále jen pípání. To stejné uši-trhající pípání, které všechny ujišťovalo, že jsem stále na živu... Ale já se tak rozhodně necítil.

Nejprve jsem pohnul konečky prstů, abych se ujistil, že se vůbec můžu hýbat a hned na to, když se povedlo, opatrně otevřel oči. Oslepilo mě neskutečně silné světlo odrážející se od bílých, nemocničních zdí. Cítil jsem něčí dotek na mé ruce ale kvůli světla se ani nemohl podívat od koho vlastně byl.

"Lidi, je vzhůru!!" Křikl hlas vedle mě a já se sebou lehce trhl. Hlasité zvuky mé hlavě nedělaly dobře.

Chtěl jsem se otočit a něco říct ale než jsem se vůbec stihl pohnout, ucítil jsem ostrou bolest hlavy jako po té největší kocovině. Začal jsem se rozhlížet okolo sebe a koukal, co mi to provedli. Byl jsem napojený na dvě kanyly, což pro mě ani nebylo nic nového. Byly mými častými ozdůbkami.

"Nicku!" Ozvalo se z druhé strany postele a já lehce pootočil hlavou. Pokusil jsem se znovu otevřít oči a rozkoukat se. První jsem viděl jen rozmazaný obrys ale po pár zamrkáních se mi pohled hned zaostřil. Ruka, která se dotýkala té mé byla Marcusova. Seděl vedle mě na posteli a usmíval se od ucha k uchu. Snažil jsem se něco říct ale znavené, dlouho nepoužívané hlasivky ze sebe nepustily nic více, než jakýsi podivný, skřípavý zvuk. 

"Ne, nemluv..." Pohladil mě po tváři. Max na mě z druhé strany postele koukala a usmívala se podobně jako Marc. V místnosti s námi byl i Josh, který stál za Marcusem a vše vesele sledoval.

"Lidi..." Zachraptěl jsem a trochu si odkašlal při čemž mě neskutečně zabolelo na plicích. "V klidu. Přece neumírám, ne?" Dořekl jsem už trochu normálnějším hlasem a pokusil se o úsměv. 

"Ty jsi nám teda dal." Pronesl klidně Josh a pohladil mě po rameni. Marcus jen přikývl. Vypadalo to, jako by se chtěl každou chvíli rozbrečet. 

Najednou se začaly pomalu otevírat dveře a prošel jimi Brian. Ach můj zlatý bráška. Vešel do místnosti jako ten nejhrozivější bodyguard, všichni tři ztichli a snažili se pochopit o koho jde. Jakmile mě Brian spatřil, na tváři se mu objevil úsměv od ucha k uchu, stejně jako na mé.

"Bráško" Zachraptěl jsem. Než stihl něco říct, vyběhla zpoza něj máma a došla až k mé posteli. 

"Broučku!" Vyjekla a sedla si ke mě na postel. Když však zvedla pohled a spatřila Marcuse, sedícího na druhé straně, vyskočila bleskurychle znovu na nohy a její úsměv dočista zmizel.

"Ty... ty jsi..."

"Dobrý den..." Postavil se Marc nejistě a pomalu dokráčel až k ní. "Já jsem Marcus Gra--" Než se však stihl představit, máma mu vrazila facku. Všichni v místnosti jsme zůstali bez pohybu a snažili se pochopit, co se to sakra stalo. 

"Já moc dobře vím kdo jsi, ty parchante!! " Začala po něm křičet na celé kolo. "Není člověka, který by neznal tvého milého tatínka!!"

Marcus chvíli koukal do země a hladil si zčervenalý líc. "Já nejsem.." Řekl naprosto klidně. Sevřel pěsti, zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. "NEJSEM MŮJ OTEC!!" Křikl a znovu pěsti rozevřel. Nechápal jsem o co jde a hádám, že jsem nebyl jediný.

"Všude se říká, že jsi ÚPLNĚ!  STEJNÝ!" Křikla nazpátek mamka a Marcus se pomalu vydal blíže k ní. Josh ho chytil za zápěstí ale on s ním cukl a vysmekl se. I Brian zpozorněl a přistoupil blíže k oběma.  Marc šel tak blízko, aby se zastavil těsně před její tváří a mohl se jí podívat do očí.

"Budete věřit pomluvám?" Pronesl již tišším, klidnějším hlasem, lehce natočil hlavu a stále se jí díval do očí, stejně jako ona do těch jeho. Koukali na sebe jako dva dravci, soupeřící o kořist. A ta kořist jsem byl já.

"Můžete toho nechat?" Zachraptěl jsem z postele a oba dva přesměrovali svůj pohled na mě. Josh chytil Marcuse a přitáhl si ho k sobě a to samé udělal Brian s mámou.

"Málem jsi mi zabil syna..." Řekla potichu a po tváři jí stekla slza. "Copak máš na svých rukou málo krve?!"

"Ta krev... NENÍ NA MÝCH RUKOU!" Zařval Marcus a Josh ho pro jistotu chytil pevněji.

"Tak nechte toho!" Křikl jsem tak, až mě zabolelo v krku. Stroj na měření mého pulsu začal pípat rychleji a máma se na mě otočila.

"Proč se s takovým člověkem bavíš?!" Pohlédla na mě a rukou máchla k Marcusovi který se na ni zmateně koukal. "Proč se bavíš s takovým zmetkem?!"

"Tak hele dámo, tohle není žádný zmetek ale slušný kluk a očividně vychovanější než vy!" Přidala se do všeho i Max.

"Max nech toho." Upozornil klidně Josh.

"Proč se s ním bavíš?!!" Naléhala na mě stále matka.

"Já ničeho nenechám!"

"Maxine dost!"

"Tahle ženská nám tu uráží kamaráda!!" 

"Tak proč se bavíš s touhle sebrankou?! Vyhrožují ti snad nějak?!"

"No dovolte!"

"PROČ SE BAVÍŠ S TÍM ZMETKEM?!"

"PROTOŽE HO MILUJU!" Křikl jsem mezi ten chaos a všichni na mě pohlédli. Pokojem zavládlo ticho, které narušovalo zrychlené pípání stroje a já jen sledoval, jak se Marcusovi pomalu zvedají koutky. 

"Protože ho miluju, mami." Zopakoval jsem klidně a ona zůstala zamrzle stát a tikala pohledem mezi mnou a Marcusem. "Zakazuji ti... vídat se s mým synem..." Odříkala potichu a dívala se na něj, jako by ho chtěla každou chvíli probodnout nožem.

"Nemáte právo-"

"Marcusi pojď se mnou." Chytil ho Brian okolo ramen a vyvedl z místnosti. Hned za nimi pomalu vyšli Max s Joshem.  Zůstali jsme v místnosti jen já s mámou a nervozita byla tak hustá, že by se snad dala i krájet.

"Takže ty...." Pípla a přišla k mojí posteli, kde si sedla na vedlejší křeslo. "Ty jsi... no.." Promnula si čelo.

"Gay?" Dodal jsem a pousmál se.

"Ano.."

"Řekl bych že jo..."

"Tak ty bys řekl." Promáchla rukana a postavila se. "Tak můj chlapec by řekl.." Chodila z jedné strany místnosti na druhou.

"Mami klid." Podíval jsem se na ni a ona přestala pochodovat po pokoji.

Naštvaně na mě pohlédla a odešla z místnosti.