Something like life

~Prolog~

Ona brečela a já jednoduše netušil, co dělat.

V autě panovalo ticho, kterým se prolínal příjemný hlas moderátorky v rádiu, společně s máminými vzlyky.

"No tak, neplakej už." utěšoval jsem ji a sám měl slzy na krajíčku. Nesnáším když brečí. Kdo by rád koukal na slzy své matky?

"Tohle je tak strašně nespravedlivé." sykla. Myslel jsem, že už to nejde ale rozbrečela se ještě více. Přitiskl jsem ji k sobě a hladil ji po vlasech. Netrvalo dlouho, než usnula v mém náručí a já ji opatrně položil vedle sebe na sedačku.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka a uviděl v něm Briana se slzami v očích. Brian... Náš tvrďák Brian. Teď tady seděl přede mnou a měl slzy na krajíčku. Stočil pohled též k zrcátku a všiml si, že na něj koukám. V jeho pohledu proběhl náznak stydlivosti.

"Nico neboj se...Všechno bude v pořádku... jsme v tom s tebou." pokoušel se pousmát a tím trochu zpříjemnit situaci, ale marně.

"Bráško, já umírám. Nic už nebude v pořádku..."