Something like life

~thirteen~

Konečně přišel ten den, kdy jsem si mohl sbalit tašku, rozloučit se s bílou zdí, která byla posledními dny mým jediným kamarádem a vydat se domů. Vzal jsem svou malou tašku s oblečením a už si to šmaroval po nemocniční chodbě k východu. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se k domu dostanu ale po týdnu jsem tu nechtěl být už ani minutu. Otevřel jsem hlavní dveře a na mé tváři se rozehrál úsměv od ucha k uchu.

"Ale pane Graham, copak to tady děláte?" Vážně jsem pohlédl na chlapce v obleku a opřel se o stěnu. "Nemáte náhodou od mé matky zakázaný styk se mnou?"

"Pohlavní, nebo celkový?" Pohlédl na mě chlapec s nadzvednutým obočím a vydal se mým směrem.

"Řekl bych, že oba, inteligente." Zasmál jsem se a chytil ho kolem pasu.

"Přece jen... Moje matka to není, já ji poslouchat nemusím." Prohodil drze a přeměřil si mě pohledem.

"Ale já jo."

"Takže se chceš přestat vídat?" Odtáhl se trochu dál, já se jen zasmál a objal ho.

Viděl jsem toho kluka sotva pět minut a už jsem byl opět šťastný. Na chvíli jsem se od něj odtáhl a pořádně si ho prohlédnul. Zaujala mě ranka pod jedním z jeho obočí. Lehce jsem po ní palcem přejel a starostlivě mu pohlédl do očí. Vypadal celkově dost unaveně, rozbitě...

"Co se ti stalo?" Pípl jsem a stále mu koukal do očí. Marcus odvrátil pohled a pousmál se. "Tomu bys nevěřil." Pohladil mě po tváři a zazubil se.

"Třeba jo." Napodobil jsem ho.

"Ale slib mi, že se nebudeš smát."

"Slibuju."

"Hodil jsem hubu ze schodů." Dořekl naprosto vážně a já měl co dělat, abych se nezačal smát.

"Chuďátko" Pousmál jsem se a znovu ho objal. "Chyběl jsi mi." Zašeptal jsem mu do ucha, ještě více se k němu přitulil a nasál jeho vůni. "Chyběl jsem ti?"

On se jen pousmál a odtáhl se ode mě. "Proto tady jsem, ne?" Zazubil se a nasadil si na hlavu přilbu. Pomalu došel ke staré ale stále pěkné motorce a poplácal ji po polstrovaném sedadle. "Chcete svést pane?" 

"Nemohu odmítnout." Zasmál jsem se a posadil hned za něj. Vší silou jsem Marca objal a přitulil se k němu. Naši pozornost však zaujalo tmavé auto přijíždějící na parkoviště. Oba jsme se otočili na otvírající se okýnko řidiče, za kterým seděla máma a naštvaně sledovala Marcuse.

"Děláte si srandu?" Zamračila se. "Nico, sedni si do auta."

Nikdo jsme se ani nehli a máma otevřela dveře.

"Teď slezeš z tý podělaný motorky, sedneš si do auta!"

Křikla ale my s stále ani nehnuli.

"Nebo jeď s ním ale doma se neukazuj." Dodala.

Marcus se na mě jen podíval a já přikývnul. Při pohledu na mámu zatůroval, na první pokus nastartoval a rychlostí blesku vyjel. Po cestě jsem se ho ze všech sil držel a strachy se radši ani nedíval kolem sebe.

Zastavil až u chaty, ve které jsme nedávno seděli i s ostatníma. Seskočil jsem z motorky a on ji zabrzdil a opřel o stojan. Pomalu přešel ke stolu před chatkou a opřel se o něj.

"No..." Pípnul jsem a podrbal se na zátylku. "Co teď?"

Markus si protřel oblíčej a kouknul se na mě. "K nám nemůžeš..."

Nechápavě jsem na něj pohlédl. "Proč?"

"Prostě ne"

"Co se děje?"

"Víš..." Koukl na mě rozpačitě a začal nohama šťouchat do kamínků na zemi. "Bude tam táta."

"Myslíš, že by to nepochopil?"

"Jsem si více, než jistý."

"Ale."

"Prostě ne Nico!" Zvýšil hlas a já se zadíval do země.

"Něco mi tajíš..." Šeptnul jsem.

Marcus na mě pohlédnul a přišel ke mě. Jemně mi zvedl bradu tak, abych se mu podíval do očí.

"Všechno ti řeknu, jen o tom teď nechci mluvit, dobře?" Pohlédl tázavě a já jen přikývnul a políbil ho.

"Všechno ti řeknu večer... a ty mě taky." Zamyslel se.

"Zatím tě nechám tady, co ty na to?" Usmál se a ukázal na chatu. "Budu tady s tebou."

"Dobře." Usmál jsem se a zamířil dovnitř.

"Hele spát tady můžeš, je tu postel."

"Snad jsi chtěl říct MŮŽEM, ne?" Usmál jsem se na něj a on ke mě přistoupil blíže.

"Samozřejmě" Naklonil se ke mě a dal mi pusu na čelo. "První jdu ale pro nějaké jídlo. Nic tu není." Dodal a vydal se k hlavním dveřím.

"Zatím"