Informátor #wattys2017

Za hodinu poledne

Pořád se uklidňuju, že to není pravda, ale ona je!!! Chybí mi jeho objetí, jeho krásný úsměv, všechno. Sednu si na postel. Určitě se teď baví... a já tady čumím z okna a přemýšlím o něm. Přežil jsem noc bez něho, ale nemohl jsem usnout. Je tady strašně. "Pane, tady máte poštu.", prohrabávám všechny účtenky, jestli v nich není pozvání od Harua. Tady!!! Roztrhám obálku a a!!!? Další účtenky... Spadnu na postel a zakryju si hlavu rukou. Nemůžu bez něho žít! Zvednu se. Otevřu dveře a dojdu do jídelny. "Co potřebujete pane?", už mě to sere! Všechno! "Nevím! Něco mi hoďte na talíř a já to možná sním. Stejně to bude břečka tak jako tak.", kuchařka se nasraně otočila a kroutila tou mega prdelí až do kuchyně. "Já už to nevydržím sestro! Nemůžeš si vzít místo leadera zpátky?! Na tohle nejsem stavěný..", zamumlám na sestru sedící přede mnou. "Vážně? Vždycky mi přišlo, že jsi takový osamělý a od té doby jsi v pořádku.", usmála se. To je sice pěkný, ale to bylo kvůli němu! "V sobotu!", křiknu. "Ne. Prospívá ti to. Nechci, abys byl zase ten v rohu a navíc, jak bys chtěl vyřešit lásku?", usměje se. "No tak fajn. Ale jenom kvůli Haruovi.", zavrčím a trochu se pousměju nad vzpomínkou... To jídlo je fakt blaf. Nevím, jestli se tomu může vůbec říkat jídlo. Odsunu plný talíř a zvednu se ze židle. "Proč jsi takový bráško? Stalo se něco?", zastavil jsem se. "Buď sticha!", zavrčel jsem na ni a pokračoval v cestě. Svalím se na postel. "Proč já!!?", zařvu do polštáře a sednu si za svůj stůl. Ještě jednou se podívám na postel. Tady jsme seděli a tady... Ne!! Zapomeň na chvilku!! To nejde.. Mezi hádkou s mými vlastními myšlenkami si všimnu neotevřeného dopisu na zemi. Sehnu se a prohlédnu si papír v mojí ruce. Je pomačkaný a mokrý.. jakoby na něj někdo brečel. Rozbalím to s nadějí, že je to on. Zavřu oči a otevřu je až bude papír celý rozbalený. Čtu: 'Určeno jen pro Pana Kuwashimu. Posílá: Jenom tvůj Haru.
Prosím, dostav se ke mně zítra( ve středu) v poledne. Uzavřeme tu mírovou smlouvu. Nezapomeň, že je to poslední možnost, jak se můžeme vidět. Prosím!! Potřebuju tě!! Těším se na tebe.. Miluju tě. S láskou Haru.' Rychle se zvednu. Sakra! Kolik je hodin!? Za hodinu poledne! Do prdele!! Hodím na sebe oblek a sako a běžím dolů. "Připravte auto! Okamžitě!!", zařvu a upravím si vlasy. Díky němu jsem přestal i kouřit. "Je připravena limuzína, pane.", hned do ní vběhnu. "Co nejrychleji dokážete. Do sídla Kusakawů!", vydechnu a připoutám se. "Jistě pane." Jedeme nějak dlouho. Nelíbí se mi to. Celou cestu se dívám na hodinky. Už jenom pět minut!!! "Dělejte!!!", popoháním je. Podívám se před sebe. Už vidím tu vilu. Limuzína zastaví před vchodem. Otevřu dveře a zmizím mezi deštěm. Jedna minuta!!! "Otevřete!! Hned!!", řvu na stráž už z dálky. Uff!! Rozrazím hlavní dveře a je mi jedno, že před nimi stojí strážci. Běžím do té haly. "Myslíte, že přijde?", slyším v dálce. "Musí!", to je on!!

Sedím tady na židli už docela dlouho. Za minutu je poslední možnost a on tu pořád není. "Myslíte, že přijde? ", zeptá se mě jeden chlap. "Musí!", výpísknu a podívám se na hodinky. Deset, devět... Slyším klapání podpatků. Začnu se třást. Co když fakt nepřijde? Všimnu si všech těch divných pohledů na dveře. Pozvednu kleslou hlavu a oči upřu na zdroj. "Takashi!!!", zařvu a zvednu se ze židle. Dojdu k mokré osobě stojící před stolem. Pevně ho obejmu. "Chyběls mi.", zašeptám a hlavu zabořím do jeho hrudi. Taky mě obejme a jemně políbí na čelo. "Strašně.", dořekne mojí větu a pustí mě. "Takže, tohle prosím podepiš a ještě tady, tady a tady.", ukazuju na miliardu papírů. Všechny je poslušně podepisuje svým krásným písmem. "A tady to bude poslední...", shrne papíry a hodí je do prostřed stolu. Pevně mě obejme a hlavu si položí do mých vlasů. "Miluju tě lásko.", zamumláme oba dva. Všichni se na nás dívají, jako na zvrácená prasata. Políbím ho na rty a chytím ho za ruku. "Takže, můžeme začít připravovat svatbu.", řeknu radostně nahlas, aby to všichni slyšeli. "C-cože? To nejde! Musíte mít.." "Já jsem tady hlavní. Takže si můžu dělat, co chi. Pojď se mnou.", přitulím se k němu. "Půjdeme k tobě nebo ke mně?", zeptám se ho. "Když už jsme tady.", usměje se a pohladí mě po tváři. Taky se usměju. "Trochu si pohrajem.", řekne provokativně a zmáčkne mi zadek. Ty pohledy nezapomenu. Mám z nich takový skvělý pocit. Prostě svině. Vypláznu na ně jazyk a skočím Takashimu do náruče. "Hou hou hou.", pokárá mě a nese mě do mého pokoje. Kopne do dveří a položí mě na postel.

Sry, ale já říkal, že budu ty kapitoly vydávat později.😂😉 Díky za podporu.😘
RoughEthan ♡