Informátor #wattys2017

Sbohem...

Díval se na mě. A potom se ke mně nahnul. "Miluju tě, ale musím..." "Musíš co?" Odpovědí mi bylo to, že mi zacpal pusu. Co to dělá?! Vzal mi moje zápěstí a silným provazem přivázal k posteli. Sedl si na mě obkročmo a svázal mi nohy k sobě. Při té poradě mi došlo, že je Takashi Kuwashima, ale snažil jsem se ho jen ochránit. Možná jsem to přehnal, ale otcovi to divné nepřišlo. Přivázal mě tak, že jsem se nedokázal vůbec pohnout. Cítil jsem jak mě přikrývá tak, aby nešly provazy vidět. "Omlouvám se..... fakt tě mám rád, ale musím.", zamumlal a smutně se na mě podíval. "I kdyby ses snažil se vyprostit, tak to nepůjde. Sbohem...", políbil mě na čelo a na kliku dal papírek: Prosím nerušit. Ještě se na mě naposledy podíval, zamkl, klíč si dal do kapsy a vytáhl nůž. Začal jsem sebou trhat, jak nejvíc jsem mohl, ale on se pořád přibližoval. Napřáhl se a .... zabodl nůž vedle mojí hlavy do polštáře. Otočil se a vyskočil z okna. Uslyšel jsem dopad na zem. On mě tu jako nechá?! Zrádce! Já jsem takový debil! Aaaah!!!

Mrzí mě to, ale musím. Opravdu ho miluju, ale rodina je pro mě přednost. Stejně by nám to nevyšlo. Naposledy jsem se rozloučil s mým domovem pro asi pět dní a přeskočil plot. Makal jsem na určité místo. Stála tam. Objal jsem ji a naskočil do auta. "Budu řídit, udělej si pohodlí.", sedla si a vytáhla z kapsy mobil. To mi připomnělo, že v kapse mám ten klíč. Možná bych se tam mohl vrátit a vzít si ho s sebou. To není špatnej nápad. Vůbec špatnej není. Chvilku jsem přemýšlel a potom se rozhodl. Možná to bylo špatné rozhodnutí, ale to sem teď nebudu tahat... "Počkej chvíli. Vrátím se. Jen na chvíli. Něco jsem zapomněl.", zmateně se na mě podívala a pak přikývla. "Přinesu zajatce.", řekl jsem a vypadnul. Zahnul jsem k vile a přeskočil plot. Před vchodem zase stáli strážci. Přešel jsem ke zdi, aby mě nezpozorovali a vyskočil na parapet. Parkur je super, konečně se mi to na něco hodí. Okno bylo pořád otevřené. Vlezl jsem dovnitř. Haru bezmocně ležel ve své posteli a díval se se slzami v očích do stropu. "Co bulíš?", usmál jsem se a on se na mě překvapeně otočil. Rozvázal jsem mu provazy až na ruce a pusu. Na ksicht jsem mu hodil hadr, abych ho uspal. Za chvíli se sesunul na zem. Oblékl jsem ho do košile a kalhot a nahodil si ho na záda. Seskočil jsem z parapetu a rychle jsem vyběhl ze zahrady."No konečně. Už jsem se bála. A.... co-kdo... to je?", zmateně se zeptala. "Rukojmí.", hodil jsem ho na sedačku do předu a řekl: "Tak budeš řídit ty.", zašklebila se. Posadil jsem si ho na klín. "A to je ten jeho syn?" "Jo. Je mu docela podobnej co?" "Kromě toho, že má červený oči, tak docela jo. A jak si to udělal?" Neodpověděl jsem. Raději ne. Jeli jsme už docela dlouho. Zaparkovali jsme a on se začal probouzet. "Haru! Teď si můj zajatce. Chovej se takhle: Budeš mě poslouchat. Budeš se řídit pravidly, které jsou tu už teď zavedeny a i těmi, co nařídím já nebo Yuuna později. Dokaď neřeknu, tak nepromluvíš a nepohneš se, jestli mě nebudeš poslouchat, tak na to doplatíš ty nebo tvoje rodina. Jo a ještě mě musíš oslovovat pane... A teď pojď za mnou.", řekl jsem povýšeně a on se na mě vyjukaně podíval. Popostrčil jsem ho směrem do naší základny a chytl ho za okovy na rukou. Doslova jsem ho tahal za sebou. Yuuna se na mě zaujatě dívala a chytila mě za ruku. "Mám tě ráda.", Haru sebou najednou cuknul a nechtěl dál. Házel sebou a pak mu spadl hadr z úst. "Zrádce!", zařval ne mě. Yuuna zbystřila, vytasila meč proti bezmocné postavičce a zeptala se: "Bráško? Jseš si jistý, že je to dobrý nápad? Nevypadá moc poslušně.", Haru se zastavil a zoufale se na mě díval. Prosil mě očima. "Jasně ségra, ale musím ho trochu zkrotit. Poslušnej bude až moc.", řekl jsem s šibalským úšklebem a vrazil mu hadr znova do otevřených úst. Zmateně vykulil ty svoje oči. "Neříkal jsem, že se nepohneš a ani nepromluvíš, když ti neřeknu? Tak doma uvidíš trest. A teď pojď za mnou.", rozplakal se a klopýtal za mnou. "Nezdržuj se!", křikla na něj a on se ještě víc rozbrečel. "Nech ho! Má slabou povahu.", zastal jsem se ho. "No dobře.", zamumlala a odvrátila pohled na naší stráž. Nenápadně jsem mu sundal ten hadr. "Nedovoluj si.", usmál jsem se a dotkl se rty těch jeho. Ztuhl a já mu zatím opět uvázal šátek. "Dobrý den lidi. vůdce se vrátil. Můžete nás pustit domů?", prohlásila. "Jistě paní, pane.", uklonili se mi. Proč? Ještě před chvílí mě nenáviděli. Zpozorovali Harua, kterého jsem si raději hodil na záda, aby mi tady nezkolaboval. Chudák. Všichni mi tleskali. Možná si myslíte, že mi to bylo příjemné, ale nebylo. Nesnáším je a oni mě taky. Haru se mi třásl na zádech, Yuuna odešla pryč a já měl pocit, že umřu. Jsem hrozná svině. Chudinka Haru. Otevřel jsem dveře do mého pokoje. První, co jsem uviděl byla Nishi. Chudák, se na mě pověsila a nechtěla se pustit. Došel jsem k posteli a jemně ho na ni položil. Sundal jsem mu provazy a pohladil po tváři. Tvářil se hrozně vystrašeně. Stáhnul rty. "Můžu se zeptat pane? Vy jste Takashi *polk* Kuwashima?" "A co sis myslel? Princezna v zemi borůvkové marmelády?" Polkl. "A a vy mě chcete zabít?", začal se klepat. Možná i zimou. "Jak tě to napadlo. Miluju tě a nic takovýho bych neudělal a ani nedovolil. Neboj se. Nic ti neudělám. Víš.... Yuuna je můj šéf a ...", do pokoje vtrhla jedna služka. "Dobrý den pane. Vaše sestra Vás povýšila na její místo. Od teď jste náš velitel.", uklonila se a podívala se na Harua. "Zapomněla jsem Vám to říct dřív pane. Můžu se jenom zeptat? Kdo to je?", ukázala na vystrašené ztažené zorničky. "To je náš rukojmí. Děkuji ti, že si mi to zdědila a teď můžeš jít domů.", uklonila se a přikývla. "Aha.... takže si s tebou můžu dělat opravdu, co chi.", usmál jsem se a zamkl dveře.