Ninjago Legacy - Temný svět [CZ]

Nejtišší

„Mistr spinjitzu může, mistr spinjitzu nemůže. Dál přijdete, když vpřed nepohlédnete, pak hrobku najdete."

Pohlédl na sochy kolem sebe, které byly jeho jedinou společností v uzavřené místnosti. Skenoval rudým zrakem své okolí.

„Nalezena shoda," ozval se robotický hlas a vrah znovu přejel místnost pohledem, než si vybral správné dveře, kudy se dostane dál. Paradoxně to byly ty dveře, kterými přišel.

Temná a studená jeskyně pro něj nebyla nic víc než prostředí. Necítil sklíčenost a strach, neměl pocity. To jen jeho senzory byly naprogramované tak, aby simulovaly tyto lidské vlastnosti. Ani chlad ho nedokázal roztřást. Dokonce ani pohled na posvátnou kostru prvního mistra spinjitzu, pokojně spící ve své skryté hrobce, ho nějak zvlášť nevzrušoval. Někde vzadu v hlavě věděl, jak posvátné tohle místo je. Kolik by pro něho mělo znamenat. Ale pokaždé, když se ozval takový hlásek, udusil ho a zašlapal zpátky do země. Tohle místo pro něho už nemělo žádný význam.

Nic pro něho nebylo výzvou, nic ho nedokázalo zastavit, a když se konečně skláněl nad říšským krystalem, přes tvář se mu mihl snad i úsměv. Uchopil třpytivý kámen, chvíli ho držel ve výšce očí, než jej uložil do brašny přes rameno.

Jeho úkol byl u konce, teď se vrátit do Města stínů pro další. Celé tři roky jeho práce nekončila. Nevěděl odkud přišel, kde se vzal, neznal sám sebe, ale věděl, pro koho pracuje a co má dělat. Byl sestavený proto, aby poslouchal, do puntíku plnil rozkazy, které mu byly dávány. Byl takhle spokojený. Pokud tedy robot může být spokojený.

Neohlížel se po ničem jiném, než bylo jeho cílem, když v tom se stín po jeho levici začal kroutit. Jakmile stín na zdi nabral obraz jeho pána, robot padl na koleno.

„Uspěl jsi?"

„Můj úkol byl splněn. Vracím se do města..."

„Výborně," přerušil svého vraha Overlord. „Mám pro tebe nový úkol, Nejtišší."

Nejtišší naklonil hlavu na stranu a naslouchal. „Borg už nahrává do tvé databáze tvůj příští cíl. Dva muži v rebelské základně. Musí lehnout popelem!"

„Rozumím," sklonil pokorně hlavu Nejtišší.

Stín se opět zkroutil a nabral své původní podoby zvláštního kamene. Nejtišší chvíli přemýšlel, stále kleče před chladnou skalní stěnou, než se zvedl na nohy a pokračoval k ústí jeskyně. Jeho další cesta vede do Průkopní. Nevěděl proč, ale jisté vzrušení, kterému nepřikládal sebemenší důraz, se dostavilo. V zádech ho zamrazilo a pro jednou, jen na milisekundu, kterou dokáže postřehnout jen robot, o rozkazu svého pána zaváhal.

***

Přímo za zdmi osady, kam lidé nechodili, nacházelo se malé opuštěné skladiště. Když jste do něj vešli, nenašli byste nic podezřelého. Taková skladiště se už dávno přestala používat, lidé se buď drželi v pohybu anebo v osadách. Místo to bylo vskutku nebezpečné a každým coulem nevyužité.

O to víc naše kluky překvapilo, že je růžovlasá vůdkyně rebelů vede přímo k němu. Dveře se otevřely se zavrzáním a vpustily trochu odpoledního světla do temného domu. Jay bystrým zrakem zkoumal okolí. Krom těch pěti lučištníků, co jim mířily ostrými hroty na záda, spatřil i tři na římsách těsně pod střechou skladiště.

Seliel ani nemrkla a vedla je dál. Tichem se rozléhal zvuk jejich kroků na tvrdém podlaží. Byl to zvláštní pocit, být zase v domě. Růžovláska přešla až na druhou stranu skladiště, kde ze země zvedla dobře skrytý poklop. Jeden z rebelů jí ho přidržel a ona slezla po schodech dolů.