Nikdy nezapomenu

Kapitola první

Můj otec vždy patřil mezi osoby dotčené první světovou válkou. V té době samozřejmě žít nemohl, ale skoro denně mi převypravoval slova, která mu na smrtelné posteli sdělil vlastenecký dědeček:

„ Naše vlast, je to nejdůležitější, co máme. Přežil jsem světovou válku a nyní je na čase, abych svou moudrost předal tobě. Bojuj za naši vlast v dobrém i ve zlém, ale – " Jeho slova zahalil bezmocný kašel. „ Pamatuj můj milý vnuku. Tvůj otec udělal jednu chybu, kterou nesmíš nikdy opakovat a tím je – " odmlčel se, aby dodal na slovech opravdovou důležitost. Ale pauzu mezi slovy použil i k prudkému nádechu. „ Především. Vždy och... vou ... dn." vykřikl ze zbytku sil a upadl do hlubokého věčného spánku. Bohužel si však nikdy nikdo nedokázal srovnat v hlavě, co byla jeho poslední slova.

Tehdy to byla jedna z nejhorších situacích, která se mohla pro nás stát. Otec si od té doby slíbil, že splní každou větu, kterou jeho milovaný dědeček pronesl. Vstoupil do gestapa a každého člověka, který nesouhlasil se zákony nebo rozhodnutími nechal popravit podle nařízení Hitlera. Nikdy jsem se nedozvěděla, zda doopravdy souhlasil se vším, co Hitler vypustil z úst, ale pokaždé, když mluvil o své práci nebo o vedení státu, mluvil, jako kdyby s tím vším souhlasil. Občas, když jsem se však opravdu hodně soustředila, zaznamenala jsem v jeho hlase odpor. Jakoby se mu hnusilo, že to musel prohlásit. Ale nikdy jsem se neodvážila zeptat.

Na druhou stranu matka, která mi jednou sdělila, že je ráda, když v roce 1933 Hitlera nezvolila prezidentem a tím se oddálilo jeho ničení světa, si také nedovolila prohlásit v domácnosti protest. Vždy, když otec začal mluvit o své práci nebo o Hitlerovi, pouze seděla a mlčela, nebo vykonávala jakoukoliv jinou činnost, které bylo třeba.

Když mi bylo osm let, a otec ještě nepracoval v gestapu naprosto oddaný národu, chodívali jsme spolu na procházky a hrávali hry. Vždy jsem k němu měla silnější pouto, než ke své matce. Za to můj starší bratr Hermann trávil většinu svého času s matkou. Na rozdíl ode mě ho nezajímaly zbraně ani politika a situace v zemi. Chtěl svůj čas věnovat malování, stejně jako to kdysi dělávala matka. Matka toho ovšem musela časem nechat a založit si rodinu. Naštěstí si našla mého otce, do kterého se shodou okolností i zamilovala, a její rodině se také zamlouval.

O takovém štěstí by se nedalo mluvit v případě tety Helene, sestře mojí matky, která se zamilovala do pravděpodobně prostého člověka (nikdy mi nebyly sděleny detaily), ale její rodina jí ho neschválila a ona do dnes žije s mužem, kterého jí našli její rodiče a kterého nemiluje.

Hermann pravděpodobně také tušil, že toho bude muset jednou také nechat. Otec z jeho zájmu o umění nebyl nikdy moc nadšený a již několikrát mu pověděl, že se za něj stydí. V té chvíli byl většinou plný hněvu. Ale člověk většinou řekne, co si doopravdy myslí právě ve chvíli, kdy je nejvíce rozhněvaný, ne?

V těch chvílích, kdy je otec rozhněvaný, mu jdu připravit bylinkový čaj, který většinou zabere k mírnému zklidnění. Nevím sice jak, možná je to pouhá radost z toho, ale naučila jsem se to již před několika roky, kdy ho pil hodně času a jednoho dne přišel hodně rozzuřený z práce. Nikdy jsem ho tak rozzuřeného neviděla. Shazoval věci z poliček a každý se mu raději klidil z cesty. Kromě mě. Stoupla jsem si přímo před něj a s nevinným pohledem se mu hluboce zadívala do očí.

„ Dal by sis čaj, tatínku?" tázala jsem se a nespouštěla z něj oči. Bylo mi pouhých čtrnáct let, když jsem sledovala, jak rudá barva vzteku pomalu opouští jeho tvář. Zanechal své činnosti a ruku zvednutou ve vzduchu s vázou po babičce pomalu svěsil k tělu. Druhou rukou si promnul čelo a na moment přerušil oční kontakt, který probíhal mezi námi.

„ Ano, prosím," promluvil po chvíli tiše. V celém domě panovalo naprosté ticho. Matka s Hemannem sledovali celou situaci ode dveří do obýváku a nestačili žasnout. Usmála jsem se na otce a proklouzla mezi zbytkem členů rodiny do kuchyně, kde jsem přichystala čaj. Od té doby je tomu tak vždycky, pokud jsem poblíž.