Nikdy nezapomenu

Kapitola osmá

„ Prosím, odpusť mi, že jsem ti to neřekl. Snažil jsem se tě udržet v bezpečí,"

„ Svět je složitý," vysoukala jsem ze sebe a mírně se od něj odtáhla. V jeho očích jsem mohla spatřit radost. Znovu mě k sobě přitáhl a políbil mě na temeno hlavy.

„ Myslel jsem si, že mi to nikdy neodpustíš," zašeptal. Pousmála jsem se.

„ To bych nedokázala." Uslyšela jsem hluk z venku. Než jsem však stačila cokoli udělat dveře se rozrazily a dovnitř napochodovali muži z gestapa. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce a celé tělo mi polil pot. Dovnitř staré kavárny vešli tři muži. Po té, co si nás pár vteřin prohlíželi k nám došli. Dva vysocí popadli Johanna a surově ho vyvedli ven. Menší muž, kterému jsem neviděla do tváře, mě pevně chytil za zápěstí a zkroutil mi je za zády. Všimla jsem si výšivky na jeho bundě: A. Geiszler. Následně mě i přes snahu uprchnout vytáhl z kavárny. Jeho stisk nepovolil ani o kousek. Jeho dlouhé silné prsty mi omotávaly ruce jako to pavouci dělají své kořisti pavučinou.

„ Ute!" uslyšela jsem pár metrů od sebe. „ Ute!" Na povrch se mi opět vynořily slzy.

„ Johanne!" vykřikla jsem, avšak marně. Lidé na ulici se zastavovali, aby se podívali, co se děje. Křičela jsem a zmítala se, ale k ničemu mi to nebylo. Jedním silnějším pohybem se mi povedlo pohlédnout do tváře držitele mých rukou. Zalapala jsem po dechu. Za mnou stál člověk, který tehdy v lese zastřelil nevinného člověka, a následně se snažil zabít i nás.

„ Vy jste tehdy zabil toho muže v lese!" vykřikla jsem a začala se více vyprostit z jeho sevření. Geiszler sice nasadil vyděšený výraz, ale nepřestal mě držet, nýbrž naopak. Nakonec mě hodil na zem a vytáhl pistoli zastrčenou pod bundou a namířil ji na mě. Srdce mi poskočilo a oči mi vytřeštily na zbraň v jeho rukách. Snažila jsem se rychle vstát a utéct, ale byla jsem natolik zaskočená, že jsem zvládla jen nešikovně couvat v sedě.

„ Ani hnout nebo opravdu vystřelím!" vyštěkl a tím upoutal pozornost všech v okolí, včetně dvou dalších mužů z gestapa. Na chvíli povili stisk a Johann se jim lehce vykroutil. Místo, aby utekl se však objevil přede mnou a zastínil mě svým tělem.

„ Vypadni!" Přála jsem si, aby Johann uposlechl jeho slova a utekl daleko odsud, ale na druhou stranu jsem tu nechtěla zůstat sama v Geiszlerových rukách.

„ Nikdy," prohlásil sebejistě. Policista pokrčil rameny a odjistil pistoli. Johann se otočil ke mně a chytil mě za ruce. „ Ute, pamatuj si, že tě miluju. Ty tohle zvládneš, budeš mít děti a manžela. Ale slib mi, že na mě nezapomeneš." Viděla jsem prosbu v jeho očích.

„ Johanne..." po tvářích se mi skutálelo několik dalších slz. „ Já nemůžu... "

„ Slib mi to. Slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš. Prosím. Ať je tohle to poslední, co si pamatuju." Pravděpodobně to bylo kvůli jeho prosebnému pohledu a naléhavosti v jeho očích, že jsem to udělala.

„ Slibuju Johanne, že na tebe nikdy nezapomenu." Chvíli jsem pochybovala, že mi vůbec rozuměl, vzhledem k mému zoufalství a nářku v hlase. Nakonec se usmál a věnoval mi poslední polibek, v kterém bylo schované mnoho pocitů včetně strachu, bolesti, zoufalství, ale především lásky a naděje. Otočil se a přikývl na Geiszlera. Ten si namířil a pustil spoušť.