Nikdy nezapomenu

Epilog

Po několika dnech plných hladu a žízně jsme dorazili k hranicím ve chvíli, kdy už jsme si mysleli, že to vzdáme. Když jsme v dálce spatřili ceduli s názvem města Teplice a počtem kilometrů, dodalo nám to novou energii a naději. Později jsme našli první domy. V jednom jsme se zastavili. Měli jsme štěstí, protože paní domu po prvním pohledu na nás, nás vzala dovnitř bez jiné otázky. Naštěstí pro nás se vyučila zdravotní sestrou a Johannovo rameno spravila za pět minut dvanáct, jak ona sama prohlásila.

O několik měsíců později, když jsme si byli jisti, že po nás nikdo nejde, jsme si našli vlastní dům, kam jsme se nastěhovali. Museli jsme pracovat skoro čtyřiadvacet hodin denně, abychom si na něj našetřili, ale nakonec se nám to povedlo.

Uplynulo pět let, než jsme se odvážili vrátit zpět do Německa. Na Československo, kde jsme pobývali, jsme si zvykli natolik, že jsme si do Německa rozhodli udělat pouze výlet. Zde, v Teplicích, jsme začali nový život a rozhodně jsme se nechtěli ke starému vracet.

Vrátit se do starého domu bylo rozhodně hodně bolestivé. Stál na svém obvyklém místě prázdný a opuštěný. Když jsem vešla dovnitř, vypadal právě, jako po druhé světové válce. Obrazy popadaly na zem, skříň se převrátila, až z ní vypadaly všechny věci. Ze šatníků vyrvané oblečení i s ramínky. Ve zdech jsem si všimla i několika děr.

Navštívila jsem sousedy, kteří mi řekli, že toho dne, kdy před kavárnou zemřel můj otec, gestapo vniklo do domu a všechno, co se hnulo, zastřelili. Matka s bratrem neměli nejmenší šanci na přežití.

Poslední den před naším odjezdem jsem našla společný hrob na hřbitově všech zesnulých během druhé světové války. Klekla jsem si k hrobu a prohlížela si jejich fotky. Stýskalo se mi po nich. Rvalo mi srdce, že už nikdy neuvidím Hermanna malovat, i přes otcovy námitky. Nikdy již neuvidím matky výraz ten večer, kdy se u nás poprvé objevil Johann. Ale obětovali se kvůli mně. U otce to bylo dobrovolné, ale věděla jsem, že pokud by se naskytla ta samá šance matce nebo bratrovi, udělali by to samé, co otec. Proto jsem nemohla stále brečet nad jejich hroby. Musela jsem žít dál, už kvůli nim.

Položila jsem na jejich hrob květiny a s posledním pohledem na hrob jsem odešla za mužem, s kterým jsem hodlala prožít zbytek života. Za Johannem Welterem.

_
KONEC!
Budu ráda za názory a vote. :-)
Všem čtenářům děkuju a doufám, že se uvidíme u dalšího příběhu. :-)

- Thitose