Nikdy nezapomenu

Kapitola třetí

Příštího dne jsem si dávala na čas s odchodem ze školy. Když něco slíbím, tak to splním, ale na čaj se mi s neznámým chlapcem nechtělo. Moje srdce se při každé malé myšlence na to splašeně rozběhlo.

Pomalými kroky jsem mířila ze školy a doufala, že se třeba neobjeví. Prošla jsem hlavními dveřmi, přes dvorek až k vstupní bráně. Prošla jsem pod ní a rozhlédla se. Nikde jsem ho neviděla. Očekávala jsem, že se mi uleví, ale místo toho jsem pociťovala zklamání. Pomalu jsem přestávala chápat své pocity. Zamířila jsem po známé cestě ze školy domů a srovnávala si myšlenky. Naprosto jsem přestala vnímat okolí, proto jsem neslyšela, když mě volal čísi hlas. Ruka mě uchopila za paži a otočila k sobě. Stála jsem v tváří v tvář neznámému. Několik pramenů vlasů měl přesunutých do čela, a hlasitěji oddechoval. Běžel?

„ Já myslel, že máme domluvený ten čaj," prohlásil. Byla to oznamovací věta, ale i přesto jsem na jejím konci slyšela nejistotu.

„ Já vlastně taky. Ale když jsem vyšla ze školy, nikde jsem tě neviděla. Tak jsem se rozhodla..." Jít domů. On za mnou běžel a já po prvním rozhlédnutí šla domů. Poněkud hloupé. „ Omlouvám se. Měla jsem chvíli počkat." Věnoval mi úsměv.

„ To je v pořádku. Tak jdeme?" pohlédl mi do očí.

„ Dobře." Zastrčila jsem si jeden pramen tmavých vlasů, který mi vypadl z culíku, za ucho. Zhoupla jsem se na botkách a pohlédla na něj. „ Tak kam půjdeme?"

„ Za rohem je jedna skvělá kavárna," prohlásil. „ Mohu ti vzít tašku?" Překvapeně jsem na něj pohlédla.

„ To je v pořádku. Není těžká," rozpačitě jsem se usmála. Úsměv mi oplatil a uchopil mou tašku. Držel ji, jako kdyby byla pouhým peříčkem na jeho dlani a neobsahovala plno těžkých učebnic.

Společně jsme procházeli ulicemi Drážďan. Ráda jsem se dívala na ostatní lidi a přemýšlela nad tím, kam asi zrovna jdou a jaké jsou jejich životní cesty a příběhy.

„ Nad čím přemýšlíš?" tázal se, když si povšiml mého pozorování ostatních procházejících. Uvažovala jsem nad tím, zda je dobrým nápadem říct mu o tom. Vypadal sice mile, ale mým účelem nebylo ho hned odehnat. Na druhou stranu, pokud by byl opravdu takový, tak bych na to časem stejně přišla a ukončila s ním jakékoliv známosti. Uznala jsem, že bude lepší to zjistit dřív, než příliš pozdě. A tak jsem mu o tom pověděla. Očekávala jsem hlasitý výbuch smíchu, ale když stále nepřicházel, pohlédla jsem mu do tváře. Na tváři se mu objevil úsměv, ale nikoli výsměšný, nýbrž upřímný a hřejivý.

„ Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se a snažila se na sobě nedat znát jakékoliv emoce.

„ Dříve jsem to také dělal. Je to pár let zpátky. Vždy jsem měl chuť si je přečíst jako obsah knížky. Co je asi trápí? Čím si prochází? Kdo je čeká doma?" odmlčel se a zahleděl se na zem. „ Později jsem s tím ale přestal." dodal a příval energie, kterou jsem z něj cítila, byla rázem pryč. Chtěla jsem se zeptat proč, ale mezitím jsme došli ke kavárně.

Otevřel mi dveře a naznačil rukou, ať vejdu jako první. Vybrala jsem místo u okna, kam jsme se oba usadili.

„ Mimochodem jmenuji se Johann Welter," natáhl ke mně ruku.

„ Ute Meyer."

„ Tak," odmlčel se. „ Nyní se již známe oficiálně." Usmála jsem se. Přišla k nám slečna se staženými vlasy do rozcuchaného drdolu a zeptala se nás, co si dáme.

„ Já si dám to, co vždy," pravil Johann a vlídně se usmál na slečnu. Slečna přikývla a obrátila se na mě.

„ To samé," vyhrkla jsem dřív, než jsem se nad tím hlouběji zamyslela. Když odešla, zeptala jsem se Johanna, co jsem si to vlastně objednala. Johann se potulně usmál.

„ Nech se překvapit. Ale myslím, že ti to bude chutnat." Rukou si prohrábl vlasy, které mu spadaly do čela. „ Takže studuješ na místní škole?" zeptal se a upřel na mě pohled. Přikývla jsem.

„ Co studuješ ty?"

„ Právničinu," odpověděl stroze a následně otráveně vzdychl.

„ To musí být docela zajímavé, ne?" Nejistým hlasem jsem se snažila zjistit, co je na tom špatného.

„ Mám pocit, že za pár let mi bude stejně k ničemu. Ale je to jen pocit. Navíc jsem chtěl studovat medicínu, chápeš? Zachraňovat lidské životy a pokusit se vymyslet..."

„ ... protilátky na smrtelné nemoci." Johann překvapeně vzhlédl. Než však stačil jakkoliv reagovat začala jsem se ho vyptávat. „ Proč jsi tedy nešel na medicínu?"

„ Můj otec ze mě chtěl mít právníka. Myslí si, že je to jediné užitečné povolání dnešní doby. Někdy mám pocit, že nechápe cenu lidského života." Rezignovaně si povzdechl.

„ Pro mého otce je důležitější povolání než rodina." Jakmile jsem to dopověděla, zalitovala jsem toho. Mám svého otce nade vše ráda, proč o něm tedy toto pravím? Ale někde v hloubi duše jsem pocítila, jak pravdivá moje slova jsou.

Slečna donesla dva malé talířky s pro mě neznámými zákusky a položila je před nás. Vypadaly lákavě. Následně nám podala malé lžičky a odešla.

„ Tak dobrou chuť," mrkl na mě Johann. Přikývla jsem a na lžičku si nabrala kousek dortu. Dala jsem si lžičku do pusy. Okamžitě se mi v puse objevila jahodová příchuť dortu. Vydala jsem ze sebe zvuk, při kterém každému muselo být jasné, jak moc mi chutná. Johann mě celou dobrou pozoroval a nejednou se rozesmál.

„ Neříkal jsem to?" Skrčila jsem nechápavě obočí. „ Neříkal jsem, že ti bude chutnat?" Usmála jsem se. V tu chvíli jsem zdánlivě pocítila bořící se vysoké zdi, které jsem kolem sebe vůči cizím lidem měla. Pocítila jsem pouto, které mezi námi vzniklo a které následujícími dny, kdy jsme se potkávali, se stále více upevňovalo. Náhle mi připadalo, jako bych ho znala několik let a ne pouze den.

Po několika hodinách nekonečného povídaní mi došlo, že na mě určitě již čekají doma. Johann za nás oba zaplatil, ačkoliv jsem mu vysvětlovala, že to dělat nemusí. Nakonec mi opět vzal tašku a trval na tom, že mě doprovodí domů. Po několika metrech však zbystřil a zastavil se.

„ Mohla bys tu chvilku počkat? Potřebuji si na chvilku odběhnout." Souhlasila jsem a čekala u zdi jednoho rodinného domku. Uplynulo několik minut. Začínala jsem si myslet, že snad utekl i s nudnými školními učebnicemi. Stála jsem uprostřed ulice a přemýšlela nad ním. Na jednu stranu mi to u něj moc nesedělo, ale na druhou jsem ho přece neznala. Za minutku jsem ho uviděla vracet se zpátky.

„ Promiň, že to trvalo tak dlouho," prohlásil a v jeho tváři jsem opravdu na chvíli spatřila lítost. Usmála jsem se a pokračovali jsme v cestě domů. Cesta uběhla rychle, vzhledem hned k několika tématům, která jsme stihli probírat. Nakonec jsme se zastavili před domem s přední zahradou, na níž rostou různé druhy květin, kterým se matka ráda věnovala.

Johann mi podal mou školní tašku a z druhé tašky, které jsem si před tím vůbec nevšimla, vytáhl dvě krásné červené růže.

„ Ute, vím, jak nevhodně to možná bude znít, ale jsem rád, že ti včera ty učebnice vypadly z tašky. Protože kdyby se to nestalo, pravděpodobně bych tu nikdy nestál a neříkal ti, jak moc jsem si dnešek užil a jak moc doufám, že toto není naše poslední shledání." Podal mi růže a já je s ohromením ve tváři přijala.

„ Také se mi dnešek moc líbil a ráda bych ho zopakovala." Na tváři se mu opět objevil široký úsměv.

„ Zítra?"

„ Zítra," potvrdila jsem s úsměvem a pomalu vešla do domu.