Nikdy nezapomenu

Kapitola šestá

Následující dva roky jsme se chovali, jako kdyby kolem nás neproudila válka. Samozřejmě oba jsme o tom moc dobře věděli a báli se, co by mohlo následovat, ale nikdy jsme spolu o tom nemluvili. Do té doby to pro nás nic ani neměnilo. Jediné, co jsem věděla, byly otcovy zprávy z jeho práce.

Všechno se ale začalo měnit od roku 1941, kdy na řadu přišly židovské hvězdy. Nesnášela jsem omezovaní a toto byl pro mne naprostý extrém, s kterým jsem měla problém se vyrovnat. Od té doby se hodně věcí změnilo. Ani s Johannem jsme se v té době nemohli moc vídat. V tom období mi připadaly dny jako zaseknutá gramofonová deska. Stále stejné dny dokola.

Naše schůzky probíhaly výhradně na tajných místech, abychom předešli problémům, nebo u nás. Mezitím si Johanna moji rodiče velice oblíbili.

Jednoho dne, kdy jsme s Johannem leželi u mě v pokoji, mi prozradil, že si šetří peníze, abychom se mohli v budoucnu vzít a případně se odstěhovat. V té době jsem netušila důvody stěhování, jelikož mi naše město nepřišlo až tak špatné.

Vše jsem pochopila 21. prosince 1941, tedy pár dní před Vánoci. Matka mě poslala toho dne pro nákup. Procházela jsem zmrzlými ulicemi a snažila se neuklouznout, když jsem zaslechla povědomý smích. Otočila jsem se, abych zjistila, komu patří, i když moje podvědomí to určitě vědělo předem. Na druhé straně poloprázdné ranní ulice stál Johann s neznámým kamarádem a něčemu se spolu smáli. To však nebylo to, co mě na tom celém zarazilo. Zarazila mě velká šesticípá hvězda přidělaná na černém kabátě Johanna. Zírala jsem na ni několik vteřina a snažila se vše srovnat v hlavě. V tu chvíli si mě ale Johann všiml a strnul. Poté přeběhl ulici ke mně a snažil se mě zarazit v ustupujících krocích. Z očí se mi hrnuly slzy a já ho pomalu ani nepoznávala, když mi podklouzly nohy a já upadla na zamrzlou zem.

„ Ute, já ti to všechno vysvětlím, slibuji," prohlásil a natáhl ke mně pomocnou ruku. Jeho ruku jsem nepřijala a pokusila se marně vstát sama. Vstát se mi povedlo asi na pátý pokus a Johann mi stejně musel pomoci.

„ Díky," prohlásila jsem chladně.

„ Ute, prosím. Já ti vše vysvětlím, jen na to není momentálně vhodná chvíle." Celou dobu mě nepřestával držet za ruku.

„ Co mi chceš vysvětlovat Johanne?! To, že si mi několik měsíců lhal? Nebo že důvody tvého přestání se se mnou stýkat byly naprosto jiné?! Tak to mi prosím teda vysvětli, protože opravdu nechápu, proč si mi nemohl jednoduše říct pravdu!" vyštěkla jsem na něj. Johann mi věnoval pohled, který vypadal, jako bych ho bodla nožem.

„ Mladíku! Odstup od té dámy, okamžitě!" ozvalo se za námi. „ Ute? ... Johanne?" Otcův pohled si nás oba přeměřil pohledem. Když jeho pohled spočinul na hvězdě na kabátě, jeho výraz se změnil.

„ Pane... Já -"

„ Už se nikdy nepřibližuj k mé dceři! Nikdy!" vykřikl tentokrát můj otec a ochranitelsky přede mě položil ruku a poté mě od něj odtáhl pryč.

Následující dny jsem seděla nebo ležela ve svém pokoji a nepřestávala brečet. Cítila jsem, jako kdyby se ve mě něco zlomilo. Neustupující bolest se linula mým tělem a já neměla nejmenší tušení, jak ji zastavit.

Každou chvíli za mnou byl jeden z rodičů a dokonce i párkrát bratr. Jejich otázky se však stále točily kolem toho samého. Věděla jsi to?

Až jednoho rána jsem se probudila a žádné nové slzy nevyšly. Bolest ve mně sice zůstávala, ale já ji dokázala potlačit. Pomohlo mi k tomu také, když jsme o tom všem přestali doma mluvit. A samozřejmě když jsem Johanna nevídala..