Záludný Facebook

Odhalené tajemství?

Pořad jsem přemýšlela nad tým deníkem. Chci zjistit Víc, ale bála jsem se že mě Marek uvidí a přídu o deník. Musela jsem počkat až bude pryč. Mohla jsem se procházet jenom doma a na zahradě. Nikam jinám jsem nesměla. Šla jsem se kouknout jestli už je Pryč. Ale nikde jsem ho neviděla. Uviděla jsem Anežku. Radši jsem se jí zeptala kde je Marek, i když jsem nechtěla.

„ Ahoj, nevíš kde je Marek?" „ No, před chvíli odjel na služební cestu. Dal mi papírek pro tebe" podala mi ho. Ani za pozdrav jí nejsem? „ Díky, ani za pozdrav ti nejsem?" „ Jo, promiň čau" Šla jsem do pokoje nahoru. Rozbalila jsem si lísteček.

Jel jsem na služební cestu. Nebudu doma tak týden. Nedělej žádné blbosti, nebo to odneseš víc. Těš se až přijedu domu. Marek

Zastavilo se mi srdce. Měla jsem strach že mi ublíží. Když už je pryč šla jsem pro deník. Otevřela jsem ho.

Den druhý
Otevřela jsem oči. Bolela mě hlava jako kdyby jsem měla kocovinu. Probudila jsem se v nějakém pokoji. Rozhlédla jsem se. Ale nikde nikdo. Přemýšlela jsem kam schovat deník ale nevěděla jsem kam. Najednou se otevřeli dveře a mě se sevřelo hrdlo. Přišel tam on. „ Alespoň víš že nemáš na mě křičet" řekl a sednul si ke mě. Začal mě ošáhávat. „ Co to děláš?" řekla jsem vystrašeně. „ No tak kočičko, neboj se mě" řekl, a já poznala že je trochu opilej. „ Tak hele kočko mě budeš poslouchat" Dal mi facku. Přivázal mě na židli. „ Tak co s tebou uděláme?" řekl a zamyslel se. Zapálil svíčku a propálil mi trošku obličeje.

Někdo mě vyrušil. *Tuk ťuk* Schovala jsem deník pod polštář. „ Dále" řekla jsem. „ Ahoj Wendy, můžeme si promluvit?" „ Co chceš Luky?" zeptala jsem se otráveně. „ Co je s tebou poslední dobou?" „ Vůbec nic" „ Fakt nic?" „ Ne, možná na nervy jak mi ubližuje" řekla jsem a falešně se usmála. „ Aha, tak já půjdu "  „To bys měl" řekla jsem a on odešel. Mohla jsem číst zase dál.

„ Auu to bolí" Rozbrečela jsem se. On se jenom ušklebil. „ Co tým chceš dosáhnout?" zeptala jsem se. „ Jednou odhalíš celou pravdu" Řekl a divně jsem se na něho podívala. „ Víš já když něco chci tak to dostanu. Jen jsem tým chtěl říct že nejsi ani první ani poslední" řekl a šibaksky se ušklebil. Takže já nejsem první ani poslední? Měla jsem v krku velký knedlík. „ Co si s nimi udělal?" zeptala jsem se a snažila spolknout slinu. „ Jednou odhalíš pravdu, teprve je pro tebe začátek" uhodil mě a já spadla do temnoty.

Takže i já nejsem první ani poslední? Zeptala jsem se sama sebe. Uklidila jsem deník na to místo kde jsem ho našla a šla na oběd. Když jsem přišla z oběda furt jsem přemýšlela nad tým co bylo v deníku. „ Co když je to pravda?" řekla jsem. „ Jaká pravda" řekl hlas za mnou. Já se lekla a na skočila trochu. Byl to marek.

„ Nejsi náhodou na služební cestě?" zeptala jsem se. „ No přijel jsem dřív nebyla mě potřeba" řekl a podíval se na mě. „ A měl jsem chuť ti ublížit" řekl a já spanikařila. Chtěla jsem utec pryč ale pokoj byl zamčený i okna byla zamčená. Vytáhnul za sebou kladivo a praštil mě s tým do hlavy. Spadla jsem do bezvědomí.

Snad se vám líbí po dlouhé době další kapitola. Omlouvám se za chyby vaše Karol❤