V područí temnoty

4. Kapitola

4. Kapitola

Cecile nemohla usnout. Bylo to pro ni, jako pro upíra těžké, ale musela působit věrohodně, čarodějky podstatu každého nevycítí, ale ten vlkodlak, z toho měla obavu. On by to mohl cítit. Červeň se jí nahrnula do tváří. Zase její myšlenky skončily u něho, ani se nedivila, musela by být z ledu, aby si nevšimla, že to byl jeden z nejkrásnějších mužů, které kdy potkala. Zatřepala hlavou, teď se musí hlavně pokusit usnout, nesmí vzbudit podezření, a tělo, které není v noci schopno spát, se na tohle připravuje těžce. Zavřela oči, a pomalu se propadala do říše snů, spokojeně se usmála, konečně se jí to podařilo, to byla její poslední myšlenka, než usnula.

Vstala brzy. Vylezla z postele, ustlala po sobě, a jen v lehké noční košili pozorovala slunce. Děti noci se jim přezdívalo jen proto, že měli radši noc před dnem. Slunce jim bylo pouze nepříjemné, žádné spálení na popel, to byly jen pohádky pro lidské děti. A tak tedy stála s otevřeným oknem a pozorovala, jak se slunce pomalu přehupuje přes obzor, jako by i ono teprve vstávalo. Přistihla samu sebe, jak se usmívá. Svítání a západy slunce byly její nejoblíbenější části dne. Už jako malá pozorovala s maminkou tyhle dvě části dne a maminka jí vyprávěla příběhy.

„Hej madan, brý ráno přeju," uslyšela hluboký hlas. Vyděšeně sebou cukla a podívala se dolů. Dole se na ní usmíval ten mladík ze stáje. „Nechtěl jsem vás vyděsit," nervózně si prohrábl vlasy, které Cecile připomínaly barvou čokoládu. „D-dobré ráno, ne nic se neděje, já se... byla jsem zamyšlená," cítila, jak se jí žene červeň do tváří, v tu samou chvíli si i uvědomila, že tam stojí jen v noční košilce, která, nebudeme si lhát, spíše odhalovala, než zakrývala. On se však na ní díval, jako by nevnímal, že tam stojí spoře oděná. „Nedivím se, je krásný východ slunce," zadíval se do dálky. Měl pravdu. Obloha byla zbarvena světle červenými a růžovými tóny, vycházejícího slunce. Cecile se usmála. „Mám rád tuhle dobu, a koně taky," usmál se něžně. Cecile se na něj podívala. V tu chvíli neviděla hrozbu v podobě vlkodlaka, ale jen milého mladého muže s neochvějnou láskou ke zvířatům. Na chvíli málem zapomněla co má v plánu s jeho smečkou. „Ano to je pravda, i má matka milovala tuhle dobu," málem se kousla do jazyku, proč o tom zrovna teď začala mluvit?! „Minulý čas? Vaše matka zemřela?" zeptal se. „Ano, a omlouvám se, musím jít. Mám...mám něco na práci," řekla jen a nečekala na odpověď, když zavírala okno díval se na ní pár hnědých očí, které jí něčím znepokojovaly, snad tím, že v nich bylo pochopení, které ještě nezažila.

Posadila se na postel a zamyslela se. Ten mladík ji děsil, ne tím, co se skrývalo za vzhledem, ale tím, že ji donutil poprvé myslet na někoho jiného, než na svou matku. Ano bylo ji pětadvacet let, pro upíra téměř batole, ale nikdy, ani v pubertě, nepřemýšlela nad chlapci, vždy šlo jen o to, jak pomstít matku. Zavrtěla hlavou, brzy bude po všem, bude vládnout jejich smečce, pomstí matku, o nic jiného nejde, jeho musí pustit z hlavy, je už tak blízko k cíli. Nadechla se, zvedla se a přešla ke skříni, vytáhla jednoduché oblečení, černé přiléhavé kalhoty a košili. Většina lidí ji odsuzovala, že nosí oblečení mužského rázu, ale jí bylo pohodlné a bylo velmi praktické, nežli sukně. Nadechla se a pak zopakovala onu temnou větu, která odstartovala celou tuhle pouť za pomstou: „Dod allan o'r tywyllwch y, Darian".

„Myslíš, že už je čas, má drahá Cecile?" ozval se hlas za ní, otočila se. „Ano, je čas, čím dříve, tím lépe ne?" usmála se, teď byla jiná, zlá. Její prodloužené špičáky, jistý upíří rys, teď nebezpečně čouhaly z úst. „Jsi tak krásná, když jsi zlá," usmál se na ní Darian. Jen pokrčila rameny. „No dobrá tedy, až budeš chtít udělat překvapení na alfu, stačí použít slovo gwir, odhalí tvou pravou podobu. Ale jak jsi řekla, čím dříve tím lépe," natáhla se a než stihla jakkoli zareagovat, chytl ji za ruku, otočil dlaní nahoru a řízl. Sklonil se, snad jako by ji chtěl ránu políbit, ale místo toho ji ještě hrubě kousl. Dívala se na něj, modré oči propalovaly ty tmavé, černější než nejčernější tma. Konečně se odtrhl od její rány, která se sama zahojila, díky upíří regeneraci. „Ale pamatuj drahoušku, změní se ti podstata, ale krev stále pít musíš," podíval se na ní varovně, jen přikývla. „Bleidd-ddyn," pronesl jen.

Cecile zamrkala, necítila žádnou změnu. „Fungovalo to?" zeptala se. „Zkus si představit, že jsi vlk," mrkl na ní. Cecile se zamyslela, na čtyři statné nohy, na hrubou srst, v tom to ucítila. Jako by ji někdo lámal všechny kosti v těle. Nemohla si pomoct, bolestí zakřičela. A v tu chvíli si přišla jinak, jako by se vnímání všeho změnilo. Chtěla něco říct a ozvalo se jen vrčení. Zarazila se. Pokusila si vzpomenout na to, kým je. Podruhé ta bolest byla snesitelnější.

„Spokojená má drahá?" usmál se Darian. Cecile jen němě přikývla, a v tu chvíli byla v pokoji zase jen sama.

Tenhle díl byl zabiják. Nemohla jsme přijít na to, jak ho začít, či ho dokončit... ale něco z toho vylezlo :)

W.