V područí temnoty

8. Kapitola

Tristan ležel na seně ve stáji, a přemýšlel. Jeho myšlenky směřovaly k rusovlasé dívce. Něco mu na ní nesedělo. Byla krásná, ale i když se usmívala, měla oči studené jako led. A její pach, byl zvláštní, opřený tajemstvím, nebyl to typický vlčí pach, který byl cítit z ostatních lidí v cechu, nebyl to ani lidský pach. Lehce připomínal pach upírů, ty osobně poznal jen dva a vždy v souboji na život a na smrt. Jemu nevadili, ale jeho strýc je bytostně nesnášel, a proto nutil celou smečku tyto děti noci lovit jako zvěř. Zavrtěl hlavou, nebylo možné, aby byla upír, či něco jiného, jeho strýc by to poznal.

Z myšlenek ho vyrušila kobylka, která tam odfrkovala a neklidně přešlapovala. Seskočil z půdy, kde ležel a rozhlédl se po stáji. Byla to kobylka patřící Cecile. Pár kroky překonal vzdálenost mezi ním a kobylkou. „Copak se děje, holčičko?" zeptal se jí a otevřel dveře od stání. Kobylka jen frkala a neklidně přešlapovala. „Klid děvče, klid," hladil ji po šíji, když zaslechl ty hlasy.

„Dariane, přestaň. Říkala jsem ti to už, chce to čas," ten hlas patřil dívce, která milovala úsvity, Cecile. 

„V pořádku má drahá, jen jsem zvědav, kdy dojdeš svých slov. Miluji, když se tvá chladná a uzavřená povaha rozčilením zachvěje. Cítím ten třes tvé duše," Ten hlas neznal. Byl to hrubý hlas, který by Tristan definoval jako temný. 

 „Musím jít má drahá Cecile,  náš rozhovor již není soukromý. Budu se zase těšit na naše společné chvilky," Ten smích Tristana děsil.

 „Blbec nafoukaná," slyšel ještě hlas Cecile, než zavrzaly dveře od stájí.

„Holka moje?" zněla zase jinak, tak jak ji znal. 

„No, není tu sama. Byla vyděšená, asi něco zaslechla," odpověděl dřív, než se jej mohla Cecile vůbec leknout. Pokud byla vyděšená, že zaslechl její rozhovor s Darianem, nedala to na sobě ani trochu znát. 

„Je plachá, občas slyší věci, co normální smrtelníci ne," Cecile se objevila ve dveřích od stání. „Koně jsou velmi vnímavá stvoření, cítí nebezpečí dříve, než by to dokázal nejeden nadpřirozený tvor," přikývl Tristan. 

„To ano, mám raději zvířata než lidi, ti velmi často zraňují," Jejich se střetly s naprostým porozuměním. 

 „To ano, ale vrátím se zpět k tomu nebezpečí, poslední dobou se koně lekají častěji," řekl jen Tristan a zkoumal Cecilinu reakci. Ta nehnula ani jediným svalem, nemusela tušit, nač naráží. „Je podzim, Tristane, blíží se svátek mrtvých, čarodějnice, a nejen ty dobré, pořádají Sabaty, což znamená, že častěji nás navštěvují duše přátel, či nepřátel. To není nic neobvyklého, v mé domovině to bylo normálním jevem," pokusila se usmát, aby zlehčila okolnosti. Tristan se zamračil, to co říkala rusovláska byla pravda, avšak on se nemohl zbavit dojmu, že nepokoje u koní nevyvolalo to, že se blížil svátek mrtvých, ale že za to mohl tajemný přítel Cecile.

Raději se ale rozhodl, že bude dívku spíše jen pozorovat, než aby ji rovnou z něčeho obvinil. Pokud se něco stane v nadcházejících dnech, bude mu jasné, kdo za tím vším stál. A tak mlčel.

Zatímco Cecile něžně pobrukovala píseň, jejíž slova Tristan neznal, hladila svou klisnu po šíji. Tristan se sehnul, aby si vzal trs slámy a pomalu začal klisnu čistit.

„Zítra máš nějakou práci?" optal se mimochodem.

„Ano, tvůj strýc si myslí, že když nám šel skvěle lov, měla bych jet do vedlejšího města. Prý mu tamní hospodský z hostince U Staré vinice dluží nějaké peníze," přikývla Cecile. 

„To bys měla jít spát, bude to dlouhá cesta," podotkl Tristan. Cecile sebou škubla.

 „Já jsem zvyklá nespat celé noci," pronesla nakonec. Zamyslela se, měla by se chovat jako vlk, takže se rozhodla odejít. „Přesto tedy půjdu abych zítra byla...milejší," odmlčela se na chvíli. Z toho Tristan usoudil, že jeho strýc jí zadal úkol, který nebude jen o vyzvednutí peněz, ale že Cecile bude mít za úkol připomenout hostinskému Omardovi,aby dluhy splácel včas.

Přestal čistit Cecilinu klisnu. 

„Vlastně jsem se nezeptal, jak se vůbec taková krásná klisna jmenuje?" optal se. Cecile se usmála. Byl to upřímný úsměv, který si Tristan snažil vrýt do paměti. 

„Jitřenka, protože se narodila v brzkém ránu, kdy slunce líbalo vrcholky Jitrných hor," řekla něžně. 

 „Jitrné Hory? To jsi opravdu z daleka, Ettyleja je velmi vzdálená tvému rodnému Dashasu. Chtěl bych někdy vidět hory, jsou krásné?" zasnil se. Ani si nevšiml, že Cecile pomalu vycházela ze stání.

 „Jsou to nejkrásnější co můžeš spatřit Tristane. Ve chvíli kdy stojíš na vrcholu a přijde ti, že stačí jen natáhnout ruku a můžeš se dotknout hvězd. Všechny své túry jsem šla v noci, abych si mohla užívat úsvitu z blízka. Je to nádhera, kdy slunce vychází a ty jen sleduješ, jak se luna klaní slunci a předává mu svůj úděl. Bdít nad všemi smrtelnými i nesmrtelnými dušemi," Poslední slova už Tristan slyšel velmi potichu, jelikož dívka s vlasy barvy krve zmizela ze dveří maštale. Zůstal tam jen on, koně a jeho sny.