V područí temnoty

5. Kapitola

Procházela se městem a rozhlížela se. Hledala jistý cech, zde zvaný Améba. Byl to cech vlkodlaků, kteří zde pracovali , ať už šlo různé pomocné práce, avšak úzký kruh z nich byli elitní zabijáci. To vše zjistila během let, kdy je tajně sledovala. Poznej svého nepřítele a tak. V největším zamyšlení ji však přerušil ženský hlas.

„Vás jsem tu ještě neviděla," zkoumavě si ji prohlédla žena o něco menší než Cecile. Párkrát popotáhla nosem. „Ale asi bych vás měla znát," zadívala se na Cecile tmavýma očima. 

„Jsem tu nová, teprve se zabydluji," usmála se mile Cecile. V duchu samu sebe pochválila, že potlačila nutkání tu ženu na místě zabít už jen proto, že byla vlkodlak.

 „Ach tak, děvenko, pokud chceš, máme tu dobrý cech a další ruce by se nám jen hodily," žena se jí zadívala do očí. 

„To by bylo super," Cecile nasadila falešně veselý tón, který žena neprokoukla. 

„Na konci města je velký dům, hledej cech Améba, že tě poslala Charisa, oni už budou vědět," řekla Charisa. 

„Dobrá děkuji ještě jednou," přikývla Cecile a otočila se po směru, a vydala se hledat Amébu.

Došla na konec městečka a zadívala se na obrovskou budovu. „Dobrej madam, vás jsem tu nečekal," ozval se ten hlas. Ten jediný, co dokázal rozbušit její ledové srdce.

 „Dobrý den i vám, poslala mě sem Charisa," usmála se mile a pokusila se vytěsnit z hlavy fakt, že před ní stojí ten nejhezčí muž, kterého kdy potkala. Za svůj život několik potkala, nikdy však k žádnému necítila tu přitažlivost, jako k tomuhle brunetovi. 

„Ach jistě, odvedu vás k strýci," přikývl jen a otočil se. Cecile jej následovala.

„Takže, ehm, tvoje, pardon, Vaše postavení tu musí být vysoké že?" snažila se začít konverzaci a zároveň pochopit postavení smečky. To bylo jediné, co nikdy pořádně nezjistila. 

„Ano, strýc je alfa, má matka byla betou, teta je lidská žena, a já jsem omega. Každý vlkodlak říká, že být omegou musí být dobré, nebýt podřízený alfě, ale mě to přijde jako prokletí. Je to jako kdybych sem nepatřil, ale zároveň ano," povzdychl si. 

„Takové jsme my omegy," souhlasila Cecile.

 „Taky jsi omega? V životě jsem nikoho jako já nepotkal. Eh omlouvám se za to tykání, jen...jsem Tristan," s milým úsměvem natáhl ruku k Cecile. 

„Jsem Cecile," napodobila úsměv a nabízenou ruku přijala. On byl první vlkodlak, kterého nechtěla zabít. Snad proto, že byl omegou, ona sama znala to, když je člověk spoután svým vlastním osudem. Zachmuřila se. 

„Jsme tady, no ehm, hodně štěstí Cecile, rád jsem tě viděl," usmál se a uhnul očima, aby se vyhnul kontaktu s těmi jejími, nejeden člověk řekl, že ta tmavěmodrá barva jejích očí je temná a studená. Taková byla i Cecile, jen tenhle mladík jí vše komplikoval. 

„Děkuji," řekla jen a vešla do otevřených dveřích.

Za stolem seděl už od pohledu vysoký muž. Rudohnědé vlasy mu spadaly na ramena a díval se na ni chladnýma šedýma očima. Jeho tvář byla pokrytá jizvami, avšak nepůsobily hrůzostrašně, spíše jen vyvolávaly otázky, jak k nim muž, který vypadal, že by mohl lámat stromy vedví, mohl přijít. 

„Kdo jste?" několikrát nakrčil nos a Cecile bylo jasné, že větří. Tohle ji lehce znervózňovalo. Avšak hrdě napřímila ramena a svůj temně modrý pohled zakousla do jeho studeného šedého. „Jmenuji se Cecile, poslala mě sem Charisa," pronesla pevným hlasem. Muž se na ní zkoumavě zadíval. 

„Omega, nebo alfa, která přišla o smečku?" zeptal se nakonec. Vypadalo to, že na něj udělala trochu dojem a rozhodl se prověřit její postavení.

 „Omega," zněla její klidná odpověď. 

„Zajímavý přízvuk, musíte být z daleka," zamyslel se. 

„Ano, cestovala jsem, ale jsem již znuděna cestováním. Proto hledám, místo kde bych mohla být," přikývla.

„No, dobrá. Další dvě ruce navíc se hodí vždy, co jste dělala, než jste začala cestovat? Prosím, posaďte se," mávl rukou k židli před stolem. Cecile sebevědomými kroky překonala vzdálenost mezi dveřmi a židlí a posadila se. Pohodlně přehodila nohu přes nohu, podívala se na tamějšího alfu a zamyslela se. 

„Řekla bych, že to, co bylo třeba. Někdy jsem pomáhala, někdy jsem, řekněme,  krotila ty, kteří obtěžovali naše klienty," studený tón jejího hlasu jen podporoval dojem ostřílené bojovnice, která se nezalekne ničeho.

„Chápu. No někdo jako vy, Cecile, se nám opravdu může hodit. Zatím vás vezmu na zkoušku, od zítřejšího úplňku do dalšího úplňku. Pokud se osvědčíte, můžete být hrdá členka cechu Améba," řekl po delším zamyšlení. Cecile jen přikývla. „To je tedy vše, zítra se mi tu hlaste kolem desáté, nějakou práci pro vás vymyslím. Zatím vás provede můj synovec," odmlčel se, a pak silným hlasem zakřičel jméno Tristana.

Ten se objevil ve dveřích, ve kterých se lehce hrbil kvůli své výšce. „Co se děje?" zeptal se a mile se usmál. „Chci, abys tu slečnu provedl, od zítra tu bude mít nějakou práci... časem možná bude v cechu," řekl jen starší muž. Tristan se znovu roztomile usmál. „Dobrá, půjdeme?" podíval se na Cecile. Ta jen němě pokývla hlavou, zvedla se, rozloučila se s alfou a vydala se na prohlídku celého cechu.

Tak trochu sem se rozhodla ty kapitoly dělat...delší :D 

W.