V područí temnoty

10. Kapitola

Cecile se plížila nočním městem, které bylo nezvykle tiché. Trochu jí vadilo, že zrovna dnes se v hospodách a hostincích neveselilo, ale nedalo se nic dělat. Dnes měl být Alfa sám, a tak s tímhle chtěla rychle skoncovat. Na tenhle moment se těšila hodně dlouho. Oko za oko, krev za krev. On měl na rukou krev její matky, ona bude mít jeho. Už zbývaly jen dvě ulice, aby došla k domu muže, kterého se chystala zabít.

Tristan nemohl spát. Od chvíle, kdy si vyslechl rozhovor Cecile a toho muže, kterého v duchu překřtil na Temnotu, začal spát v domě svého strýce. Nebyl si totiž jistý, kdy Cecile se rozhodne vraždit a chtěl tomu předejít. Znovu se převalil v posteli, když uslyšel tiché vrznutí dveří. Neslyšně vstal. Už z několika úkolů, které plnil společně s rusovlasou dívkou, věděl, že Cecile nemá dobrý sluch. Proto se tiše zvládl proplížit ke schodišti a schovat se za skříň. Slyšel každý krok, který dívka udělala. Nebyla příliš opatrná. To bylo jeho výhodou.

Cecile potichu šla tmavým domem, přišlo jí, že je zdatná v plížení. Nikdo, kromě Alfy, tu neměl být, a tak se plížila k jeho ložnici. Pomalu stoupala po dřevěném schodišti. Byla tma, ale Cecile viděla velmi dobře. Nevyužívala svůj vylepšený čich, proto necítila Tristana, který stál za skříní. Přikrčená vystoupala po schodech a otočila se zády na druhou stranu, to bylo znamení pro Tristana. Rychle vyskočil ze svého úkrytu a povalil Cecile.

Cecile byla jako každý upír silnější, zato Tristan rychlejší. Cecile se ocitla v pasti. Tristan ji držel pevně, nemohla se nijak pohnout. I přes svou větší sílu, si přišla jako malé dítě, když jí vlekl ven. Mělo to i jednu výhodu, venku bylo mnohem více prostoru a Cecile se doslova vykopala ze svého zajetí. Stáli proti sobě, Tristan prudce oddechoval, jeho pokožka se lehce vlnila, jak se v něm zvíře bouřilo. Cecile byla lehce přikrčená, vyceněné zuby se leskly ve svitu měsíce, který pomalu uvolňoval místo na nebi slunci.

„Upír," Tristan to slovo pronesl překvapeně.

„Ano," zněla prostá odpověď. Tristan v tu chvíli neváhal, rychle se vrhl na Cecile a povalil jí na zem. Po ruce měl řetěz, kterým se ji rozhodl svázat. Cecile jej však prudce udeřila do obličeje a Tristan zavrávoral. Přepadl, a Cecile na něj prudce vyskočila. Seděla na něm obkročmo, držela jeho ruce a cenila zuby. Ty se nebezpečně přibližovaly k jeho hrdlu. Tristan vzdal boj, věděl, že nemá šanci proti upírovi v takové pozici. Jen naklonil hlavu do strany a díval se do dáli. Takové odevzdání Cecile zarazilo.

„Co to má znamenat?!" vrčela.

„Poslední, co si chci pamatovat, není tvoje zrada, nebo tvůj původ. Je to východ slunce, miluji vidět, když se Měsíc klaní Slunci a předává mu své břímě," zněl nepřítomně, v duchu již nejspíše odpočítával vteřiny svého života. Cecile to však zarazilo. Vzpomněla si na slova své matky.

Miluji, když vidím, jak Luna líbá Slunce, a to nutí oblohu se červenat. Tahle věta, kterou její matka pronesla, ji přiměla zaváhat. Toho Tristan využil. Vymanil se z jejího sevření a srazil jí na zem, obratně ji začal svazovat.

Cecile na něj házela vražedné pohledy, ale jemu to bylo jedno.

„Madam, je mi líto, ale je na čase abychom si pověděli pár pravd. Ale ne tady, někde v soukromí," řekl ještě, než si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor. Cecile byla jako omámená, lidé se báli upírů, a proto veškeré provazy a řetězy máchaly v silném odvaru z česneku, k dobru jí nepomáhalo ani to, že pila naposledy před dvěma dny, takže nebyla dostatečně silná, aby se ze svého zajetí vysvobodila. A tak se jen nechala nést směrem k hostinci, pravděpodobně do stájí a jediné co mohla sledovat, byly hýždě mladého vlkodlaka a východ slunce.