V područí temnoty

6. Kapitola

Kráčela vedle svého průvodce, který ji vše vysvětloval. Prošel s ní celé rozlehlé stavení. Vše si ukládala do paměti, od zbrojírny po jídelnu. Už jen při představě, že bude muset s nimi občas jíst, ji znechucovala. Možná tím, že touto smečkou opovrhovala, možná tím, že jako upír, i když maskovaná byla perfektně mohla jíst co chtěla, ale vše chutnalo jako podrážka. Dělala to však, aby zapadla. Zabít jejich alfu nebude tak snadné.

„Hej madam, posloucháš mě?" z přemýšlení ji vytrhl příjemný  hlas. Zamrkala. 

„Omlouvám se, co jsi říkal?" usmála se sladce, moc dobře věděla, že tohle je něco, na co většina mužů v pohodě skočí, on se však jen zamračil a povzdychl si. 

„Je toho na tebe moc že?" zeptal se, místo aby zopakoval svou předchozí otázku. Jen přikývla. 

„Dobrá, tak tedy, pro dnešek to bude vše. Přijďte zítra, kolem deváté, strýc nějaký úkol vymyslí," řekl po krátkém zamyšlení a dvojím prohrábnutím hnědých vlasů. Cecile ten odstín připomínal dubové dřevo. 

„Dobrá tedy, uvidíme se zítra," řekla nakonec , musela rychle odejít, měla hlad. A i jeho tepny vypadaly velmi chutně. Ani ji nestihl odpovědět, když už byla pryč.

Hned za nejbližší budovou se opřela o stěnu a sáhla po své torně s elixírem, pila hlukobými doušky.

 „Vždy mě zajímalo, zda to bolí," ozval se hluboký hlas vedle ní. Byl to on, opíral se o zeď stejně jako ona a díval se na ní z profilu. Dopila a otřela si ústa. Pomalu zadělala tornu. 

„Dle mého o něco méně, než když tě dusí tvá milovaná," ušklíbla se. 

„Jsi tak drzá, má sladká Cecile," povzdychl si. „To už těžko posoudíme nemyslíš?" pronesl nakonec. 

„Je vůbec dobře, že se tu objevuješ? Sice máš svou lidskou podobu, ale...no," odlepila svá záda od zdi. Vydala se pomalu k hostinci. Následoval ji.

 „Samozřejmě že tu riziko je, ale miluju výzvy, ostatně nejsem sám, že?" mrkl na ní pobaveně. 

„Nevím, o čem mluvíš," nasadila neutrální výraz. 

„Ten omega, jistě ti nedá spát. Musela bys být mrtvá, abys netoužila po tom dotknout se jej. Sjet pomalu po jeho pažích, ochutnat ho," škádlil ji. 

„Neřeším ho. Jsem milá jen abych zapadla. To se opravdu tak nudíš, že vymýšlíš takové milostné pletky?" pořád se tvářila neutrálně, ale uvnitř ní to vřelo. Samozřejmě že není mrtvola, aby si nevšimla, že Tristan je velmi přitažlivý, ostatně to Darian byl taky, ale ani jeden ji nezajímal. Dariana využívala pro své vlastní potěšení, a Tristan, no sladký Tristan mohl být příjemné rozptýlení a zábava, než zabije alfu. Matku toužila pomstít tak dlouho, že si nemohla dovolit, aby ji něco tenhle plán překazilo.

„Ale Cecile, přeci tě jen škádlím, a máš pravdu, nudím se. Být po tisíce let démonem a nemít možnost...jakkoliv zkrátit tu dobu, než se někdo rozhodne otočit se zády k světlu a zalaškovat si s oponou zla? Jsi první po tolika stovkách let, dovol mi tedy naplno si vše využít," teď už se neopíral o stěnu, stál naproti ní, zpříma jí hleděl do očí a zuby se smyslně kousal do rtu. Cecile mimoděk pohled sjel na ty plné rty. Jako by to čekal, naklonil se k ní ještě blíž a pomalu jí šeptal do ucha: 

„Toužíš ochutnat mou krev, že ano? Jak asi může chutnat démon? Člověk má hustou teplou krev, která tišší tvou žízeň, ten patok, co piješ abys přežila, máš toho plné zuby". Cecile jej odstrčila. 

„Jsi nudný nemyslíš? Hrát si s něčí myslí, jen proto, že se nemůžeš dočkat, až dostaneš mou duši. Jak sám vidíš, nebude to brzy, a teď se ztrať, chci být sama a když se kolem mě bude motat nějaký cizinec, ve chvíli, kdy jsem se přidala ke smečce, bude to působit přinejmenším divně," mávla rukou. Darian ji s krutým smíchem nechal samotnou v uličce, Cecile si povzdychla. Věděla, že bude nevyzpytatelný, ale že bude až tolik otravný? To ji nikdy nenapadlo. Pomalu se rozešla směrem k hostinci, kde byla ubytována. A hlavou  jí vířily neustále myšlenky na to, co by se mohlo stát, kdyby jistému démonovi urazila hlavu.