Co čarovnou vůní svou vlažný vzduch přesytilo?
Růže. Ta křehká marnivá kráska.
Člověk. Ten tvor, jenž krásu laská.
A co tak upřímný úsměv na tváři jeho podnítilo?
Rudé poupátko se skořápkou z průzračné nevinnosti.
Jak nezkušený a naivní je ten zranitelný kvítek,
a přec barva jeho připomíná nespočet krvavých bitek!
Ani plášť z ranní rosy nezahalí všechny ty bezcitnosti.
Proč se člověk tak rád na to dítě válek dívá?
Což se tak morbidně těší pohledem na utrpení v něm skrytá,
či snad jiskry v očích jeho zavinila historie do něj vrytá?
Však člověk odjakživa podivné choutky mívá...
Kdepak, to způsobila ta kouzla něžného květu lstivá.
A zmatek v pozorovatelově srdci nastolila,
ach, ta podmanivá krása, o níž každá dívka snila!
Ano, po ní byla rozmarná lidská duše pokaždé chtivá.
Hle, to zvědavé poupě bojácně a nedočkavě vyhlíží hřejivé slunce.
Jako rozpustilé kotě se nechává laskat zlatými paprsky,
a chce víc, stále víc, a rázem tu jest rudý květ ďábelský.
Rudý květ počínajícího života, jenž zpívá si s jemným vánkem tichounce.
Růže, vzkvetla růže, jejíž uhrančivý květ se stkví vprostřed prosté zeleně.
Ni tak oslepující krása jako neobjevená záhada
činí to, že ono spanilé kvítko lákavé nám připadá.
Pověz, má květino, čím uchvátila jsi duši mou tak neomaleně?
Ó, jak sebevědomě působí majestátní květ tvůj rudý!
Oslnilas mě svou neskrývanou pýchou
a na chvíli probudila ve mně závist tichou.
Proč, hrdinná falešnice, do hlavy mé zasadilas takové bludy?
Vždyť i ty se s úspěchem skrýváš za rouškou z přetvářky.
Tvá vysněná statečnost na první pohled klame zrak náš,
ve skutečnosti přec bezmezným strachem oplýváš.
Podobna věčným bojovníkům přehnaně bojíš se porážky.
Cos to však za bojovnici, když za trny ostré se schováváš?
Ty trny, jež vždy tě ochrání
a nepatrnému poškození zabrání.
Ach, jak hrdě se pod tíhou těch lstivých lží natřásáš!
Zbabělá krásko, jsem na pochybách - mám tě obdivovat či se smát?
Vždyť i ti udatní rytíři z pohádek těžké brnění nosí
a tato náhlá myšlenka všechny mé dřívější předsudky kosí.
Tedy budu se jen mlčky tebou kochat a hloupě přestanu se ptát.
Ach, má květinová lásko, ještě krásnější činí tě mé poznání!
Již podvolil jsem se neodolatelnému kouzlu tvému,
prosím, poskytni tedy útěchu mému srdci rozechvělému.
Poddám se ti, však všechny mé podezíravé myšlenky dávno už jsou za námi...
ČTEŠ
Vábení múz
PoesiaVůně večera protkala okolní vzduch, Když první múza ke mně přišla. Hvězdné nebe prozářilo svět předtuch, Když první báseň z mysli mé vzešla. Jasný odlesk měsíce oslepoval můj zrak, Když kouzelné noci dech mne pohladil. A každý okamžik proměnil...
