Anatomie ženy

Zakázka

Jeho ateliér pro něj vlastně představoval jeho pýchu. Cítil se zde svůj, bez zábran, doma. Skrz obrovité okno k němu dovnitř pronikalo pozdní odpolední světlo, jež se k němu dostalo i přes překážku v podobě stínu z ostatních domů pařížské ulice. Jean Mazet, mladý, pětadvacetiletý muž, sklízel tužky z velkého, složitě montovaného stolu z dubového dřeva a usmíval se. Tato pozdní odpoledne míval rád, neboť to byl plynulý a postupný přechod toho, kdy Paříž měnila tváře - ta denní, veselá a romantická si nasazovala divokou, nespoutanou, nebezpečnou masku noci. Vlastně nevěděl, kterou měl radši. Proto tak miloval zrovna tento čas.

Podlahu pokrývalo levné linoleum, zdi měly bílý nátěr, který však již na bezpočtu míst byl překryt jeho barvami, které původně měly skončit na výkresu či plátně. Ti, co ateliér navštívili, často podotýkali, že by si tu měl znovu vymalovat. Ale ať to mysleli vážně nebo ne, Jean se tomu vždy jen zasmál. Nikdy by to neudělal, protože všudypřítomné fleky bral jako vzpomínky na již prodaná díla.

Paříž byla plná mladých umělců, kteří žili podobným stylem jako on. Jean si však své zákazníky vždy našel. Měl totiž zajímavou schopnost, již z jeho tvorby lidé cítili a která se jim líbila. Říkával, že nikdy nemaluje to, co je kolem něj. Vždy maluje sebe.

Měl schopnost se v duchu stát téměř čímkoliv. Nemaloval stéblo trávy. Byl stéblem trávy, které se mírně pohybovalo ve větru. Nemaloval orla. Byl orlem, rozhlížel se po skalách pod ním a hledal kořist. Jean Mazet uměl jen autoportréty.

Stočil se k oknu, aby jej zavřel přesně v okamžiku, kdy zazněl zvonek. Překvapeně se zarazil, poté otočil na podpatku bot a otevřel dveře.

„Dobrý den. Doufám, že vás neruším," pronikl mu do uší její sametový hlas.

Pohled mu sklouzl k hodinkám, které ukazovaly několik minut po šesté hodině. Ačkoliv by jeho milovaná místnost měla být již hodinu cizím lidem zavřená, s úsměvem dveře otevřel dokořán a ustoupil, aby mohla pohodlně vejít. „Nic se neděje, madam."

„Děkuji." Asi čtyřicetiletá žena vplula dovnitř a prohlížela si interiér. Její pohled klouzal po dokončených schnoucích pracích, stejně jako po těch způli hotových či započatých, zavěšených na skobách na zdech a stojanech rozestavěných bez ladu a skladu.

Umělec chvíli pozoroval její postavu zezadu. Byla vysoká a štíhlá, přes lopatky jí spadala clona hebkých černých vlasů a ladné křivky jejího těla obtahoval pískově zbarvený baloňák spolu s úzkými tmavými džíny. Podívala se na něj přes rameno a on uviděl její tvář z profilu. Perfektní rovný nos, plné rty pod decentní rtěnkou, oční linky, bezchybný makeup. Byla mu nesmírně povědomá.

Vytočila se k němu a napřáhla ruku. „Chloé Duval. Vaše tvorba je vskutku okouzlující, pane Mazete."

Když zavadil dlaní o její bezchybnou manikúru, vzpomněl si, odkud mu byla povědomá. Mediálně známá nevlastní dcera miliardáře Oscara Duvala. Pevně její dlaň stiskl. „Těší mne, paní. Neočekával bych, že vás poznám i jinak než ze stran časopisů."

„Slečno," opravila jej.

„Odpusťte."

„Nic se neděje."

Její ruku pustil a poodstoupil od ní, aby dodržel zdvořilou vzdálenost. „K věci. Co vás sem přivádí?"

Rozhlédla se. „Jistě vás nepřekvapí, když vám sdělím, že zakázku na tři obrazy formátu A0."

Nadzvedl obočí. „Překvapuje mne, že někdo jako vy věnuje pozornost neznámým umělcům, jako jsem já."

Zvonivě se zasmála. Ač šlo pouze o zdvořilý, konverzační smích, příjemně se rozlehl okolo. „Nejste tak neznámý, jak říkáte. Objevuje vás čím dál více lidí a oceňuje vaši nezvyklou tvorbu."

Jean Mazet přešlápl. „To je... velmi příjemné slyšet," shrnul klidně. „Bohužel tu nic lepšího nemám, ale dáte si sklenici džusu? Multivitamín."

„Děkuji. Ten jsem už hodně dávno nepila," přikývla s přívětivým výrazem.

Přesunul se do rohu k malé skříňce, ze které láhev i dvě sklenice vytáhl. Chvíli sledoval oranžovou tekutinu v pohybu, než obě nádoby naplnil, a poté se vrátil zpět k ženě a sklenici jí podal. „Nuže, povězte mi, co byste si přála?" zeptal se.

Její tmavé oči zaplavil něžný pohled mírné melancholie. „Když jsem byla mladší, mým největším koníčkem se stal tanec. Uměla jsem je téměř všechny. Prvky baletu, swing, flamenco, valčík..."

Upil džusu. „Ušlechtilý koníček," poznamenal.

Pouze s pomalým mrknutím to přešla beze slov, pohlédla mu zpříma do očí. „Váš styl přesně odpovídá tomu, co bych si představovala do zatím prázdné velké místnosti se světle žlutými zdmi. Chtěla bych na každé z těch tří pláten ženu v nějaké taneční figuře. Ponechávám vám volnou ruku i mysl."