Anatomie ženy

Holubička

„Jeane, musíš takhle," opravila ho jemným dotykem Suze. Stál na jedné noze, v holubičce. Slabě ho ťukla mezi lopatky, aby se narovnal. „Drž rovný záda. Šíji měj v prodloužení páteře, nedívej se dopředu, protože tím se zbytečně rozptýlíš a nebudeš stíhat. Propnutá noha, na který nestojíš, ta, na který stojíš, lehce pokrčená. Říká se to tomu holubička, holubice je něžný bílý ptáček. Měj ruce jako křídla. Pamatuj, že tohle je jen velice rychlá póza, takže se v ní nebudeš šponovat více než tři vteřiny. Rozbalíš se, roztáhneš křídla, zase se stáhneš. Ta písnička je sakra rychlá."

Postavil se. „Ty si vážně myslíš, že to dám?" zeptal se. Vlastně se neptal ani tak on jako démonek uvnitř, který tu byl, aby lámal jeho víru v sebe sama.

Ocelově šedými bouřkovými mračny jejích duhovek prolétl divoký blesk. „Budíš mě uprostřed noci kvůli tomu, že si chceš při měsíčku zatancovat, a pak máš vůbec odvahu něco takovýho vypustit z pusy?" zavrčela. „Ještě jednou mi to řekneš a do konce tvýho života ti budu pravidelně o půlnoci zvonit u dveří na zvonek."

Zazubil se. „Díky za důvěru."

„Pitomče," odfrkla si a zavrtěla hlavou s úšklebkem na rtech. „Znovu holubičku. Raz- dva- tři-"

V rytmu jejího tleskání udělal to, co po něm chtěla. Rozbalit tělo, roztáhnout ruce jako drak křídla, sbalit se zpět do stoje.

„Mnohem lepší," pochválila ho. „Nezapomínej, potý, co se zpět postavíš, bříšky prstů na klíční kosti. Teď od začátku. Úplně celá sestava až k tomuto."

Kývl, nasadil si sluchátka, s tlačítkem připraveným na tlačítku se na ni podíval. Luskla. Poprvé, podruhé, podruhé, potřetí.

Začal tak, jak začínal s tím vším. Cítil své krční tepny, které se zmítaly v pravidelném tepu přílivů krve. Poslouchal, připraven začít.

Postavil se, udělal to, o čem vždy uvažoval jako o překřížených krocích doleva, krůček dopředu, překřížení paží na prsou, jednu levou nohu nakročil dozadu. Začátek byl chladný, nevýrazný, takže vše, co udělal, mu splývalo do jednoho kroku vybledlých barev.

Barevné spektrum se však prudce měnilo, když spolu se zpěvačkou tleskl. Švihl pažemi, otočil se, hříva dívčích dlouhých vlasů za ním zavlála jako záclona v dlaních větru. Několik kroků, prudká úklona.

Suzanne podmračeně sledovala jeho tvář. Pootevřené rty, soustředěný výraz. „Neboj se toho, sakra! Věř si, je úplně jedno, jestli děláš chybu, jediný, co se musíš naučit, je žít tou melodií," zavolala na něj tak, že dobře slyšel i přes sluchátka. Vyndal si je z uší, podíval se na ni.

„Je to píseň symbolizující revoluci. Je to skladba, kterou tančí někdo, kdo je k úžasný Chloé Duval drzý jak štěnice a kdo dělá cokoliv pro to, aby namaloval tři obrazy. Ta dívka nemůže být něžná, rozklepaná, nesebevědomá baletka. Musí být cílevědomá, divoká, odhodlaná bojovnice. Tohle nesmí být něžný cupitání laně, ale pružnost železných svalů šelmy," říkala mu s vážnou tváří.

Slabě zavrtěl hlavou a mírně pokrčil rameny. „Na začátku je to docela těžké, když si ještě nejsem jistý," namítl s odvráceným pohledem.

„Chci jen, abys to věděl už od začátku a abys k tomu tak přistupoval," opáčila poněkud stroze, vzápětí se však pousmála. „Víš, že baletu jsem se věnovala pouze velice okrajově. Tohle je směs všech možných i nemožných stylů v jednom, ač to mnohým laikům může balet připomínat."

Překvapeně na ni pohlédl. „Já vím."

Povytáhla si rukávy své mikiny do dlaní. „Chci tím říct, ať o tom jako o baletu moc neuvažuješ. Drž se kroků, který tě učím, ale to, díky čemu to zatancuješ a potom namaluješ... to je tady." Položila mu dlaň na levou stranu hrudi.

Na chvíli ztuhnul. Připadal si trochu jako z klišé romantického filmu, avšak srdce se mu rozběhlo jako splašené a ona to cítila. Krátce se setkali pohledy, než Jean popustil své emoce, přivinul ji k sobě a pevně objal.

Nijak se nebránila, po chvíli ucítil její paže kolem svého pasu. Pousmál se, zavřel oči a trochu se sklonil, aby si mohl opřít hlavu o její rameno. Jeho prsty lehce držely látku Suziny mikiny, cítil její vůni, která mu připomínala vanilku a hlavně chvíle, jež ještě před týdnem byly rutinou, kdy spolu tančili v galaxiích hvězd mezi tóny nocturny a spíše on byl v jejím náručí než naopak.

Udělám cokoliv proto, aby ty večery tady trvaly navždycky, běhalo mu hlavou. „Suze," zamumlal tiše, „až tohle všechno zvládnu... naučíš mě tančit jako muže? Naučíš mě, jak tě vést?" ptal se.

Odtáhla se a pohlédla mu hluboko do očí. „Jasně," zazubila se. Krokem zpět rozdělila jejich propletená těla, jejich bubliny osobního prostoru se rozpojily.

Spojila svůj palec a prsteníček na jedné ruce a on si nasadil obě sluchátka. „Znovu od začátku," odečetl jí částečně ze rtů. První lusknutí, druhé, třetí. Spustil píseň a vrátil se k sestavě, o které tušil, že do jejích figur přizpůsobí své tělo ještě nesčetněkrát.