Anatomie ženy

Tanec, hudba a slova

„Ty, Jeane." Suzanne poprvé za celou dobu přerušila skladbu, jež jim snad posté zněla do uší, svými slovy.

Vnímal, že k ní vlastně ještě nikdy neměl tak blízko. S její rukou kolem svého pasu se nechával vést, kroky v různých variacích hudby představovaly staré známé. Její krásné tělo hřálo to jeho, avšak to, co cítil, bylo na míle vzdáleno jakýmkoliv sexuálním touhám. Za těch pár dní, co spolu tančili, získal to, co tolik lidí postrádalo. Duší se mu rozléval klid a tichá, smířená harmonie.

On a Suzanne byli jako pár not uprostřed papíru. Na první pohled zbyteční, ale v okamžiku, kdy by byli opomenuti ze své části, všichni by cítili chybu. Stará gymnastická tělocvična by osiřela.

„Ano, Suze?" Zaposlouchal se. Jejich hlasy a jména rozeznělá mezi zdmi v kombinaci s něžnými tóny způsobily husí kůži, která mu krátce, mravenčivě přejela po zádech a pažích. Mluvili, poslouchali, tancovali.

„Nocturna je mimo jiný slovo pro noční schůzku. Obvykle vyobrazuje milenecký dostaveníčka pod hvězdnou oblohou," pravila zamyšleně.

Nechal, aby ho k sobě přitiskla silněji. Připadal si drobný, křehký. Chráněný Suziinou náručí.

„Myslíš... myslíš, že je i tohle nocturna? S naší tělocvičnou, pitomými kecy, vytahaným oblečením a tancem, kdy já zastupuju mužskou roli a ty jsi dívka?"

Přivřel oči a opřel si hlavu o svou kamarádku. Myslel na to, co by si o nich mysleli lidé, kteří by je viděli. Nechutné. Nevkusné. Pobuřující. Přísahal by, že nikdo by neviděl to fantastické kouzlo, které je oba obklopovalo a které bylo silnější než láska. Přísahal by, že všichni by po nich jen házeli cihly předsudků a odporu.

„Není to normální nocturna, která by se líbila ostatním. Tohle je nocturna Jeana Mazeta a Suzanne Rouge," zamumlal.

Koutky úst se jí rozsáhly v mírném úsměvu. „Asi máš pravdu."

„Suze."

„Jeane?"

„Znáš ten obraz, Hvězdná noc od Van Gogha?" zeptal se. Musel se zeptat, ač si byl jistý její odpovědí.

„Znám. Proč...?" Zněla tak nejistě, že se tentokrát musel pousmát on.

„Potkal jsem spoustu lidí, kterým se na první pohled nelíbil. Připadal jim jednoduchý... Často o něm říkali, že to není jejich šálek kávy. Dokonce jsem se kvůli tomu s jedním chlápkem pohádal. Řekl jsem mu, ať nevyžaduje jen strohou realistickou malbu. Ať se nadnese a kouká na ten obraz třeba pět minut v kuse. Pak jsem odešel."

Suze překvapeně, pozorně poslouchala. Stihli si toho říci už hodně, včetně největších hloupostí. Podobné konflikty byly pro jejího kamaráda typické. Toto však slyšela poprvé. „Stalo se potom něco?"

„Stalo. O dva týdny později, kdy už jsem na to úplně zapomněl, ke mně přišel až do ateliéru. Omluvil se a řekl, že jsem měl pravdu. Uznal, že nad tím musí člověk snít. Představovat si sám sebe mimo své obvyklé limity."

Dávala pozor, aby nepřestávali tančit, aby jej vedla stále dobře. Reagoval bryskně, s jistotou. Nocturna už pro ně byla starou známou. „Rozšířil jsi mu obzory."

„To jo. Napadlo by mě, že kdyby nás někdo viděl takto, nejdříve bychom se mu taky nelíbili, ale pak by ucítil to kouzlo," nechal vyznít prostorem svou úvahu.

„Možná..." hlesla.

„Napadla mě ještě jedna věc," pravil, polovičně myslí ve svém světě.

„Povídej."

„Představ si, že žiješ v Goghově Hvězdné noci. Že ti do života hraje tato nocturna. Prostě... jenom si to představ."