Anatomie ženy

Krok vpřed

Další den. Další situace. Další večer. Dalších sedm hodin večer ve staré gymnastické tělocvičně s vrstvičkou prachu na zemi, porušené v místech, které každý den se Suze ohlazovali tancem.

Bylo to jiné než jindy. Po dvou týdnech společného tance mu dívka sdělila věc, která ho potěšila, stejně jako zranila. Dokázal se naučit tančit tak, že se v nocturně perfektně doplňovali, stávali jednou souvislou bytostí.

Jean si všímal, jak se postupně mění. Ty bezděčné pohyby, které nikdy v životě nedělal, jemná zhoupnutí v patách a v bocích. Přistihoval se, že když na tělocvičnu vzpomínal, tápal ve vzduchu dlaní, aby si prohrábnul své imaginární vlasy. Naplňovalo ho to štěstím. Ještě nikdy nebyl Suzanne tak blízko, každý den se k ní mohl přitisknout, poslouchat hudbu, představovali si spolu noční oblohu s galaxiemi hvězd. I přesto v něm však přetrvával ten nepříjemný pocit toho, že dělá něco, čím se nemůže chlubit ani trochu. Bylo to přeci divné, nechutné.

Vštěpoval si, že až namaluje obrazy, toto skončí a vše se vrátí do starých kolejí, ač to vlastně tak nechtěl.

Jediným receptem bylo na to nemyslet.

Seděl v tureckém sedu na podlaze a hleděl do bouřkově šedých duhovek své kamarádky, jejíž vlasy, jindy světlá, divoká hříva, se kroutily svázány v drdolu na šíji. Z ramen jí spadala látka černého trika, křivku boků a stehen obepínaly úzké kalhoty po kolena. V kapse na zip se jí ztrácel mobil, ze kterého vystupoval drát nasazených sluchátek. Stála, kolem sebe prostor, ve kterém se měla hýbat. Chtěla mu ukázat, co bude dalším krokem.

Krátce na něj kývla, zmáčkla tlačítko pro spuštění hudby.

Suzanne Rouge se dala do pohybu.

Že jde o balet mu došlo v prvních několika vteřinách. Dívka před ním prokluzovala vzduchem s naprostou lehkostí, sledoval krůčky, otočky, poskoky.

Sledoval tanec, pro jehož předvedení musel přesně znát své tělo a jeho limity. A ty překročit. Suze byla jako víla, až nechápal, proč se balet tančí na parketu v bílých sukních a ne v lese, ve vysoké trávě a mezi květinami a voňavým jehličím. Zachytával jednotlivé figury, ač byl nucen vnímat celek v jeho křehkosti. Její rychlost gradovala, poté se zase zklidňovala, až se tanečnice úplně zastavila.

Vytáhla si sluchátka z uší a pousmála se jeho fascinovanému výrazu. „Co říkáš?" zeptala se tiše.

Nenacházel vhodná slova. „Bylo to... geniální," zašeptal.

Uculila se a pohodila hlavou. „Tak tohle budeš tančit ty."

Křivě se pousmál, čekal to. Suze taková byla. Dělala věci, které stály na hraně toho, co mu přišlo absurdní a nezvládnutelné, a svým osobitým způsobem ho dovedla k tomu, že hranici dalece přesáhl a dostal se tak k úplně jiným úrovním.

„Fajn." Nasucho polkl, tušil, že lže. Že to nemá šanci zvládnout.

Tichým, pružným kočičím krokem k němu došla a podala mu sluchátko. Váhavě ho přijal a ona mu pustila skladbu, na kterou tancovala.

„Are you, are you, coming to the tree..."

Přeběhl mu mráz po zádech. Tu písničku znal, ale v originále. Tohle byla jiná verze. Nelíbila se mu. Věnoval Suze podmračený pohled, ta však na něj zavrtěla hlavou, aby poslouchal dál.

V okamžiku, kdy se ozvaly zpěvaččiny nohy bijící o podlahu spolu s tleskáním, sebou cukl. Píseň nabírala na intenzitě, rostla, rozlézala se mezi jeho svalová vlákna, která se postupně napínala. V duchu si tóny dával dohromady s tancem Suze. Neslyšně pohyboval rty, když si zpíval slova. Všechno do sebe tak geniálně zapadalo.

Píseň se pomalu zvolňovala, až úplně skončila. Jean poslouchal tiché mechanické bzučení a s očima otevřenýma dokořán hleděl na parkety před sebou.

Suziina ruka mu obratně vytáhla sluchátka z uší a zamávala mu dlaní před očima. Pohodil hlavou a zaklesl pohledem do její tváře, v níž měla tázavý výraz.

„Líbí?" zeptala se a na rtech vytvarovala lehký úsměv.

Zavřel dlaně tak, že se prsty dotknul jejich vnitřní strany. „Já nevím," vymáčkl ze sebe.

„Je to jiný, já vím. Proto z toho máš takový divný pocity, očekáváš klasické zpracování a ono tohle," zasmála se.

„Přesně." S nepřítomným výrazem souhlasil.

„Právě proto jsem ti to vybrala. Budeš muž, který tančí ženskou baletní sestavu. To není ani obvyklý, pro spoustu lidí ani přitažlivý. Jejich počáteční reakce by byla, že se jim to nelíbí. Pak by se rozdělili do dvou skupin. První by pochopila celou krásu celý nevšednosti a odlišnosti. Druhá by se nesnažila vidět nic novýho, chtěli by vidět tu dívku v bílé baletní sukni. Tak jako by chtěla slyšet originální, smutný a jemný The Hanging Tree. Není v tom rozdíl." Položila mu dlaň na předloktí. „O to mi šlo."

Ukazováček a prostředníček si položil na kořen nosu. Suze se trefila přesně. Dokud nebudu schopen přijmout tu písničku... nebudu schopen ani přijmout sebe jako ženu. Odvrátil pohled a plynule se zvedl. „Co to vlastně je?"

Překvapeně na něj pohlédla. "The Hanging Tree, cover od Maddie Wilson," odvětila.

Kývnul. „Promiň... dneska asi už půjdu. Dobrou noc," rozloučil se. Nejdřív šel pomalu, poté krok zrychloval a v půli cesty domů běžel naplno.

Proč tohle vlastně dělá...?

„Do obrazů takový úrovně musíš dát úplně všechno, aby vůbec za něco stály."