Anatomie ženy

Synchronizace

Zadýchaně se opíral dlaněmi o svá kolena a s hlavou skloněnou se v předklonu smál. Několik pramínků se mu přilepilo na vlhké čelo, to poslední, co však měl chuť udělat, bylo si je shrnout. Hleděl na parkety pod sebou. Ač byly hladké, světlé dřevo dávalo znát, že jsou už dost staré. Jemné mapy naznačovaly existenci značících čar, barva se však po letech začala odlupovat a až na jemné bílé vločky po nich nezbylo téměř nic. Jeden z těchto pozůstatků zahrnovalo i jeho zorné pole. Kolem vlivem nedávného pohybu poletovaly droboučké chuchvalce šedého prachu, jakási neviditelná síla jimi smýkala ze strany na stranu. Možná dokonce tancovaly tak, jako před chvílí on.

Teď, o deset dní později od doby, co poprvé slyšel The Hanging Tree jako jeho budoucí taneční hudbu, celou sestavu zvládl poprvé úplně celou. Chvílemi nestíhal a několik kroků vynechal, ale už věděl, co kde je a jak jednotlivé kroky jdou. A to ho naplňovalo.

Vnímal moc dobře obrovský progres během těch posledních dní. Tančil v koupelně se zubním kartáčkem v ústech, poslouchal rádio a u písní, které znal, do rytmu luskal, tleskal či pohyboval boky, za tu dobu přistupoval ke všemu s novou energií, zápalem a chutí.

Celý koncept hudby a tance mu přilnul ke stylu myšlení. Každý večer chodil do tělocvičny s tím, že v ní byl teď a tady, přestal řešit proč a za jakým účelem. Dlouhovláska se stávala součástí jeho já a on ji nezavrhoval. Neměl důvod. Neviděl ten důvod.

Vracel se do reality, pomalu zvedl hlavu k Suze, jejíž rty byly roztaženy v úsměvu a oči jí zářily podobně jako jeho. V umělém světle viděl měkké stíny na její tváři.

„To bylo slušný," pochválila ho. „Na vynechaný kroky musíš kašlat, to doladíš časem. Už si docela věříš. Jde to vidět a cítím tam i..." na chvíli se odmlčela, aby vyhledala správný výraz, „dívku. Nejsi tak neobratný, vždycky, kdy se odrazíš nohou od podlahy, zdáš se plný energie. Začínáš mít pružný tlapky kočkovitých šelem."

Se sklopením pohledu a narovnáním zad její pochvalu přijal. Pod tričkem cítil, jak se celé jeho tělo zahřálo, hruď se mu zdvihala rychleji než při normálním dechu. Celá písnička byla dost svižná a tančit na ni kroky, které se neopakovaly, poměrně náročné. Teprve teď si zpocené vlasy z čela zastrčil za ucho.

Suze se tiše uchechtla. „Trochu zadýchaný, viď?" Šlo spíše o řečnickou otázku, ale i přesto na ni přikývl.

Zakřenila se, přistoupila k němu a nasadila mu sluchátka do uší. Překvapeně na ni pohlédl a nadzdvihl obočí. Postavila se vedle něj, mrkla. „Teď spolu."

„Ty pojedeš bez hudby?" zeptal se.

„Chytnu se. Nezdržuj," odbyla ho s úšklebkem.

Spolkl další poznámky a položil prst na tlačítko, které píseň spustí. Luskl. Poprvé, podruhé, potřetí.

Are you, are you, coming to the tree...

Oba se s rukou na klíční kosti zaklonili, ze Suzina drdolu vyklouzl pramínek, Jeanovi se po pas dlouhá kštice odlepila od zad. Podívali se na sebe a uculili se.

Where strung up a man, they say he murdered three...

Udělal kroky doprava, ona doleva tak, že když zastavila, byla přesně na místě, kde předtím stál on.

Strange things did happen here, no stranger would it be...

Otočil se a ona taky, takže byli k sobě zrcadlově. Přitiskli své zápěstí k hrudi.

We met at midnight in the hanging tree...

Jestli předpokládal, že Suze opět své kroky synchronizuje s těmi jeho, nespletl se. S nataženou pravou rukou několika pružnými kroky na špičkách přešel dopředu, stejně jako ona. Jejich konečky prstů po sobě přejely a zašimraly jej tak nečekaně, žemálem ucuknul.

Viděl tu divokou jiskru v jejích bouřkových očích, když tleskli. Jejich tempo se zrychlovalo, zdůrazňovalo. Začínal chápat, že všechno, co mu doposud připadalo prázdné, bylo naprosto přesně propočítáno tak, aby se v sestavě doplňovali. Nebyla určena pro jednoho člověka. Byla pro oba.

Proplétali se kolem sebe, občas se k sobě přitiskli, aby se od sebe zase odmrštili, v některých pasážích se kolem něj prosmekla tak těsně, že ucítil vanilku a slabý závan zvířeného vzduchu na kůži. Pozoroval ji. Svou rychlostí a precizností připomínala kobru. Ve srovnání s ní si připadal ještě desetkrát nešikovnější. Zacloumalo jím silné déja vu. Měl co dělat, aby nevypadl z tempa.

Konec přišel nečekaně rychle, najednou stál v holubičce s napřaženou rukou a jako odraz v zrcadle naproti jemu byla ona, s jeho dlaní položené na té své. Tváře měla červené, čelo a spánky se jí leskly potem stejně jako jemu.

Byl to on, kdo okamžik přerušil. Postavil se na obě nohy a sesunul do tureckého sedu na zem, v čemž jej následovala.

„Nechceš mi k tomu něco říct?" zachraptěl, když si vytáhl sluchátka z uší.

Rošťácky se zazubila. „Nemám slov."

• • •

Navzdory tomu, že bylo jedenáct večer, seděl s rozsvícenou lampou v ateliéru, hleděl na stránky bloku před sebou a přejížděl po nich tužkou. Pod rukama mu vznikaly obrysy tanečnic ve třech odlišných pózách s dokonalým tělem, zatím bez tváří a šatů. Zaníceně opisoval křivku chodidel postavených na špičkách a zakřivených dlaní s roztaženými prsty, stejně jako lokty, kolena, šíji, ňadra, štíhlý pas a boky. Všechny tři měly dlouhé, hebké vlasy do pasu. Jean Mazet kreslil autoportrét. Jako vždy.