Anatomie ženy

Iluze

Suzanne hmátla po mobilu v kapse a krátce rozsvítila jeho displej, aby se stihla podívat na čas. 18:56, věděla, že do patnácti minut tady Jean bude. Měla předstih jako vždy - vlastně tu bývala už od čtyřiceti pěti. Tělocvična měla své kouzlo pro ně pro oba, avšak pro ni byla výjimečná ještě chvílemi, které zde trávila sama.

Bezmyšlenkovitě nabrala na špičky prstů vrstvičku prachu z podlahy a vytvářela z něj drobné, měkké kuličky. Když takto seděla s bradou opřenou o kolena uprostřed podlahy, připadala si jako osamělá, šikanovaná dívka, ač pravda nemohla být dál.

Zvedla hlavu, když díky zesílené akustice uslyšela kroky jediné osoby, která sem v tuto dobu mohla vejít, a navzdory mikině jí přes paže a záda přeběhl mráz. Začala tu změnu vnímat teprve před několika dny, ale o to intenzivněji. Přivřela oči. Jeho aktuální krok byl neskutečně odlišný od toho před pár týdny. Stalo se z něj jemné našlapování, ke kterému se hodí už jen decentní klapání podpatků.

Na chvíli utichly, když se jejich původce převlékal, poté zavrzaly dveře a otevřely se.

Nejdříve se trochu vyplašeně, poté s úsměvem podívala na kamaráda stojícího ve skvělé náladě ve vstupu. Vzpomínala, kdy ho naposledy viděla tak rozzářeného. Odrostléí vlasy mu neuspořádaně padaly do tváře, ze zelených očí sršela energie.

„Ahojky," pozdravil se zazubením.

Vytáhla se na nohy, uculila se na něj. „Bonsoir," broukla, když z kapsy lovila mobil a zašmodrchaná sluchátka. Zatímco rozmotávala dráty, její kamarád udělal to samé.

„Páni, tady si někdo přinesl svoje vlastní?" utrousila s pohledem na předměty v jejich rukou.

Kývl. „Ať můžeš poslouchat hudbičku i ty, ne?" protáhl nevinně.

Zasmála se. „Pán je po měsíci a něco konečně gentleman."

Trochu zčervenal. „Po měsíci a něco? Já jsem gentleman vždycky," ohradil se.

Zvedla jedno obočí tak, aby to dobře viděl, ale víc nekomentovala. Na chvíli, než oba zpacifikovali své přehrávače a zapojili si sluchátka do uší, se mezi nimi rozhostilo ticho. Poté v naprosté shodě nastoupili na místa, kde vždy sestavu začínali.

„Soudě dle kruhů pod očima jsi v noci trénoval," poznamenala.

S roztáhlými rty kývl. „Jo."

„Tak to jsem zvědavá, jestli to oproti včerejšku půjde poznat," opáčila, když se k němu vytočila bokem.

Odfrkl si. Do uší jim oběma proniklo jeho lusknutí, které se pomalu stávalo hymnou celých těchto večerů. Poprvé, podruhé, potřetí.

Naposledy.

Ve stejný okamžik spustili přehrávače, začali. S rozechvělými víčky naslouchala prvním tónům hudby.

Pak se dali do pohybu. Ze rtů jí uniklo tiché vydechnutí.

Doširoka rozevřenýma šedýma očima pozorovala toho, se kterým doplňovala své kroky.

Ne toho. Tu.

Proplétaly se kolem sebe, ona viděla tu clonu hebkých, světle hnědých vlasů, která dívce poletovala kolem hlavy při každém prudším pohybu. Cítila hebké, štíhlé prsty s dokonale upravenými nehty, které se dotkly těch jejích a pak se zase stáhly. Setkala se s pohledem uhrančivých, téměř pistáciových očí, kolem kterých dlouhé řasy vytvářely jakousi linku, jež by si ostatní ženy malovaly. Vnímala štíhlé nohy se saténovou pokožkou míhající se v teniskách po podlaze s naprostou přesností v naučených krocích, soustředěnou tvář s pootevřenými rty, obratné pohyby žraloka plujícího kolem lodi.

Pohodila hlavou, aby dostala z hlavy svou iluzi a byla schopná vnímat realitu.

Konec.

Překvapeně a snad trochu vyděšeně zírala na muže, jenž jí pohled oplácel, když se dotýkali propletenými dlaněmi. Bleskurychle se odtáhla a zadýchaně hleděla před sebe. Stejně jako on.

„Suze... bylo... bylo to dobré?" vymáčkl ze sebe.

Nadechla se, nemohla z něj odtrhnout pohled s rozšířenýma očima bez sebemenšího náznaku úsměvu. On to věděl. Jen chtěl, aby nad ním vynesla rozsudek.

Rozechvěle se nadechla. „Bylo to dobré. Až moc, Jeane."

Měli být nadšení. Měli být nadšení z toho, co se jim povedlo, a přitom jako by byli vyděšení jeden z druhého.

Co jsem to s ním udělala? ptala se v duchu. Jean na ni několik dlouhých sekund mlčky zíral, poté si zpomaleně vytáhl sluchátka z uší a přehodil si je přes rameno. Tiše se sesunul do sedu na zem. Stála a sledovala, jak se celá iluze úspěchu a divoké energie zhroutila. Jeanovy oči mrtvě hleděly před sebe. Pomalu si klekla na zem i ona. Čas je relativní a teď pro ně dva plynul extrémně pomalu.

Objal si kolena, opřel si o ně čelo a skryl tvář mezi paže. Při jeho prvním vzlyku sebou prudce cukla. Přisunula se k němu, nejdříve mu položila ruku na paži, po chvíli ho objala kolem ramen a zabořila obličej do křivky, kde se jeho šíje spojovala s tělem.

„Jeane..." zašeptala. Jak jsem tu iluzi mohla vidět? chtěla se jej ptát. Jak jsem tomu jen mohla věřit...?

Tělem mu otřásly další dva vzlyky. „Kdo jsem, Suze?" zamumlal.

Zavřela oči. Nedokázala odpovědět. Přitáhla jej k sobě pevněji, ale on nijak nezareagoval. Teprve po několika minutách se od ní odtáhl.

„Půjdu se napít," řekl prázdně. Přikývla, když se váhavě zvedl na nohy a zmizel za dveřmi šatny.

Bezradně seděla na zemi, s očima plnýma slz dovolila kudrnatým pramenům vlasů zakrýt její tvář. Nepřišel jí divný čas, jaký v šatně strávil. Když se však ozvalo prásknutí venkovních dveří, vymrštila se. Věděla, co to znamenalo.

Rozběhla se, vpadla do šatny. Po Jeanových věcech nebyla ani památka. Z hrdla se jí vydralo zoufalé zasténání, když vyběhla ven. Tmavou noční ulicí kráčela silueta, která mohla patřit jen jemu. Která šla se stejnou neohrabaností, když se snažila jít mužským krokem, stejně jako před měsícem chtěla jít jako žena.

„Jeane!" zařvala. Když se k němu rozběhla, pomalu se zastavil a otočil. Doklopýtala k němu, sevřela mu předloktí. Zadíval se na ni tím nejhorším pohledem za tu dobu, co se znali. Bez emocí, s očima opuchlýma od pláče prohloubenýma hlubokými nočními stíny a oranžovým pouličním světlem.

Držela jeho paži drtivým stiskem. „Promiň mi to... promiň mi to všechno..." vychrlila ze sebe mezi vzlyky a přílivem horkých slz.

Na její ruce pohlédl jako na něco nechutného, než se vyškubl a beze slova odešel. Krokem. Pak se rozběhl.

Zůstala stát, než se jí úplně ztratil z dohledu ve tmě. V kuželu pomerančově zbarvené záře se podívala vedle sebe. Její odraz jí ukazovaly prosklené zdi kavárny, kterou znala až příliš dobře. Les Deux Roses.

Tady se poznali. A tady taky vše skončilo.

• • •

Bylo to poprvé, co do svého ateliéru vešel bez úcty, lásky ke své práci či klidu. Sama místnost působila zmateně. Ptala se, co se děje. Nechápala to zoufalství, ten vztek.

Nezataženými velkými okny dovnitř pronikalo umělé osvětlení narušující dokonalou temnotu bezhvězdné noci. Proto ani nerozsvítil. Nepotřeboval to, stejně věděl, pro co a kam jde.

Nenamáhal se vyzout nebo si stáhnout kabát. Prudce smýkl zásuvkou psacího stolu a vytáhl dokonalé náčrtky tanečnic, které ještě před pár hodinami chtěl co nejdříve překreslit na plátno. Vzal první z nich a roztrhl jej vejpůl. Přeložil, roztrhl. Na malinké kousíčky. Stejně tak druhý a třetí.

Chvíli se díval na papírové vločky rozseté na pracovní desce a podlaze. Jako stroj se otočil a odešel pryč, nechávajíc za sebou zničené dílo, vzpomínky a bláto vlastní duše.