Anatomie ženy

Nocturna

S kapucí staženou hluboko do tváře a černým deštníkem roztaženým nad hlavou kráčel jako jedna z mnoha osob bez obličejů šedivou, uplakanou pařížskou ulicí, kde obloha měla barvu Suziných očí. Přehodil si deštník do druhé ruky, aby mohl pohlédnout na hodinky na svém zápěstí. Za pět minut měl být na místě v zapomenuté gymnastické tělocvičně. Na tom však nezáleželo. K Suze mohl chodit vždycky pozdě.

Jean Mazet, milovník pařížských západů slunce, takovýto déšť neměl rád. Všechno najednou zšedlo, zevšednělo a ochladlo. Byl to přesný opak toho, pro co žil. Barvy, hřejivé teplo a vlastní city.

Oči se mu trochu rozšířily, když si vzpomněl na to, co se dělo před čtyřiadvaceti hodinami. Clonu vlasů, jež mu spadala ze zad, ruku na klíční kosti, květinu v té druhé. Sluneční svit na jeho tváři, břiše a hrudi, která rozhodně nebyla plochá.

Zatřásl hlavou. Ta vzpomínka jako by zapouštěla své tenoučké nitky do jeho mozku a toto byl jeden z krůčků k tomu, aby prorostla celý mozek a potom... Proboha. Na tváři se mu objevil bezděčný úšklebek. To, že k tomu, co dělal, necítil bytostný odpor, přeci nic neznamenalo.

Přesto však, částečně pohlcen ve svých myšlenkách, udělal to, co chtěl zkusit.

Zpod kapuce mu spadala kštice hustých, světle hnědých navlhlých vlasů. Deštník svírala křehká štíhlá ruka s alabastrovou pletí. Zkrátil krok. Při každém se mírně zhoupl v bocích. Narovnal záda, jeho křivky byly skryty pod neforemnou mikinou...

Schválně se zastavil tak, aby se pořádně kopnul do nohy. Idiote. Teď budeš ženská víc než dost.

Otevřel dveře bytového domu, v jehož podzemí tělocvična byla. Sestoupil dolů po schodech a vklouzl do šaten, kde na sebe natáhl triko a kraťasy.

Cítil to chvění v konečcích prstů. To, co ho čekalo, bylo něco nového. Ze zvrácené zvědavosti se těšil.

„Počasí je dneska dost na nic, viď?" přerušila tok jeho smýšlení Suze, když vstoupil do tělocvičny.

Kývl. „Možná znamení toho, že jsem tu vůbec neměl lézt," podotknul sarkasticky.

Zasmála se. „Ale lezeš. Ty ty prachy chceš, Jeane. A nejenom prachy," uculila se.

Nadechl se, aby ji něčím uzemnil. Zasáhla jej do černého a o to silnější měl potřebu to popřít. Ale došla mu slova.

„Už jsi mademoiselle Duval dal vědět, že to přijmeš?" zeptala se a přerušila tak odpověď, kterou formoval ve své hlavě.

„Nevím, jestli to přijmu," procedil skrz zuby.

Suze mu rozmarně položila ruku na rameno. „Už jsem ti někdy říkala, že často lžeš sám sobě?"

• • •

„Umíš tančit?" zeptala se ho, když se postavila naproti jemu a vytáhla mobil a sluchátka.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Plesy, taneční a tady tohle mě vždycky tak nějak míjelo."

„Tak to se mi vlastně docela hodí. Aspoň nebudeš mít tendenci vést ty mě. Na." Rozmáchlým gestem mu podala jedno sluchátko. „Zatancujeme si. Prostě se nech vést a jednej tak, jak ti to přijde přirozený. Samozřejmě tím myslím tvý fešný dlouhovlasý alter ego."

S kostrbatým úsměvem si dal sluchátko do ucha. „Ty v tanci umíš vést?"

Aniž by vzhlédla od mobilu, zastrčila si kudrnatý pramínek světlých vlasů za ucho a kývla. „Ale no tak. Jsem bývalá učitelka tance a lesba navrch, samozřejmě že umím vést."

Schovala mobil do kapsy a on skrze sluchátko uslyšel první tóny hudby, kterou pustila. Klidná, klavírní. Znal ji a dle něj patřila k nejlepším, co Chopin stvořil.

Ovinula mu jednu ruku kolem pasu a druhou spojila jejich dlaně. Jemně naznačovala, jak se hýbat, zatímco se v rytmu pomalu posunovali po parketu. Přizpůsoboval se iluzi dlouhovlasé dívky. Přizpůsoboval se tónům nocturny. To, co dělali, bylo vlastně přirozené.

Hleděl Suze do očí a zjišťoval, že se nechce zastavit. Usmála se na něj a on jí to oplatil. Nevadilo jí, když jí šlápl na nohu a vůbec na to ani nepoukazovala. Jean zjišťoval, že ho to vlastně baví, ač si byl vědom svých chyb. Příliš neohrabaný, neobratný. Cítil moc dobře, že se musí uvolnit, ač si to vzhledem k tomu, že tančil poprvé a navíc jako dívka, zatím nemohl dovolit.

Všímal si, že skladba měla různě variované, avšak podobné části a že podobně Suzanne vedla i jejich pohyby. Zjišťoval, kde si byl jistý, a tam získával do tanečních kroků sebedůvěru. Ukazovala mu vše, co pro dokonalost potřeboval.

Kolem nich povlávala záclona jeho hebkých, do pasu dlouhých vlasů. Vnímal své hladké štíhlé nohy, které kladl v souladu s těmi Suziinými na parket. Pevněji svíral její dlaň a cítil, jak se jeho boky pohybují těsně pod její rukou.

Při posledním tónu zastavili, pohled zelených očí zaklesnutý do toho bouřkově šedivého. Pomalu si vytáhli své sluchátko z ucha.

„Páni... hýbeš se dobře," vydechla Suze, když se odtáhla.

„Děkuju..." odvětil omámeně. Snažil se představit soustředit na to, jak slabě se mu chvěly nohy.

„Ale uvolni se. Pojď, těch skladeb na trénování mám v mobilu ještě dost," uculila se.