Anatomie ženy

Magnolie

Vizitka Chloé Duval se mu opravdu líbila. Jednoduchá, avšak ne pouze papír a text. Vkusný ozdobný font a v rohu jemná kresba růžového květu magnolie. Udávala její telefonní číslo, email a Facebook. Ten už měl dávno rozkliknutý na notebooku, který mu spočíval na klíně.

Na moment zaváhal, když se před ním otevřelo okénko konverzace, ale pak položil prsty na klávesnici. Vaši objednávku přijímám, slečno Duval.

Chvíli na ta slova zíral. Jak tam tak ležela, bílá na modrém podkladu, vynášela nad ním jeho ortel. S prázdným výrazem se mu hlavou honily myšlenky, zda udělal dobře. V duchu mu zněla Chopinova nocturna.

Nevěděl. Ale na druhou stranu si byl příliš dobře vědom faktu, že jeho existence se zakládá na krocích do neznáma.

Před ním blikla nová zpráva. Čekala jsem to. V každém případě jsem opravdu ráda.

Odfrkl si, když odepisoval. Jedním z výrazných problémů umělců je ten, že pokud lidé oceňují jejich kvality, automaticky smýšlejí tak, že daný umělec dokáže přeci všechno, na co jen pomyslí.

Odpověď přišla obratem. Zajímalo by mne, kolik zákazníků jste takovým přidrzlým způsobem jednání odradil.

Nadzdvihl obočí. Jen ty, kteří o má díla ve skutečnosti nestáli.

Pozoroval chvějící se bublinu, znamení toho, že mu žena píše odpověď. Máte nějaké určité požadavky pro splnění zakázky?

Pravou rukou si podepřel bradu a přivřel oči. Říkala jste, že jste před lety tancovala. Předpokládám, že proto chcete obrazy právě s tímto námětem.

Představoval si, jak se její oči zaleskly v záři displeje. Ano.

Chcete tedy... obrazy, které by vám váš koníček připomínaly.

Čekal dvě minuty, než začala psát odpověď. Přesně tak, pane Mazete.

Roztáhl rty v úšklebku. Jeho odhad byl přesný. Pokud chcete, aby to alespoň trochu za něco stálo, rád bych, abyste mi sdělila alespoň některé z vašich vzpomínek.

Doručeno. Přečteno. Chloé Duval se z Facebooku odhlásila bez odpovědi.

• • •

Nová zpráva cinkla o tři hodiny později. Tiše zaklel, když upřel pohled na svá předloktí zacákaná od barev. I přesto mu však duší stále rezonoval příjemný pocit toho, co prožíval, když maloval vlčí smečku. Obklopen svými druhy se proháněl nekonečnými lesy a pláněmi po jeleních stopách. Zatímco si z paží smýval šedé a černé fleky, uvažoval. Bylo to divné. Vlkem mohl být, jak chtěl, a stačilo mu k tomu jen pár dokumentů a obrázků. Kvůli tanečnicím se učil se Suze pohybovat jako žena do rytmu nocturny.

Již čistýma rukama otevřel novou zprávu. Když můj otec potkal mou matku, tancovala divadelní balet. Obdivoval ji a chtěl, abych kráčela v jejích šlépějích. Proto jsem, ač jsem to nenáviděla, do svých dvanácti tančila právě balet jen z důvodů otcova přání. Když se poté s matkou rozvedli, nechala jsem toho, ale u tance zůstala. Vyzkoušela jsem snad všechny možné. Tanec byl pro mě ventilací vzteku i projevem štěstí. Byl mým... vším.

Naprázdno polkl. Proč jste přestala?

Kvůli okolnostem, do kterých vám nic není, pane Mazete. Okamžitá, strohá odpověď.

Chápu. Děkuji. Myší najel ke křížku v rohu okna, ale nezavřel ho. Místo toho si ještě neodpustil dodatečnou otázku. Proč magnolie?

Ponurý výraz Chloé Duval vystřídal na druhé straně obrazovky letmý úsměv. Měla jsem ji ve vlasech zapletenou na prvním vystoupení v mém životě.

Spokojeně kývl. Více vědět nepotřebuji. Zatím, slečno Duval.

Ani nečekal na rozloučení z její strany. Koneckonců, za čtvrt hodiny bylo sedm hodin. Což znamenalo další návštěvu gymnastické tělocvičny.