Anatomie ženy

Dopis

S brašnou přes rameno ve své poštovní uniformě procházela již kolikátou ulici. Od celé události uplynulo dvacet dva dní, Jeana viděla jen jednou. Tehdy kráčel na druhé straně ulice, s batohem zřejmě plným potravin na zádech, s rukama zabořenýma do kapes bundy. Tak moc se soustředil na svůj krok, až ji to zabolelo. Nevšiml si jí a ona na sebe neupozorňovala. Jen smutně sledovala, jak mu světle hnědé vlasy ve slabém mrholení pomalu vlhnou a jak bojoval sám se sebou.

Ten poslední večer v tělocvičně si tolikrát přehrávala v hlavě. Chvíle, kdy on byl naprosto šťastný, zatímco v ní narůstaly obavy. Okamžik, kdy mu někdo štěstí z tváře serval a on si uvědomil cenu, za jakou dosáhl úspěchu. Sebemenší vzpomínka ji píchla u srdce. Tohle se nemělo stát. Tak moc to zraňovalo.

Proklínala sebe, proklínala i jeho. Nikdy na to neměla přistoupit. Ale kdyby nezareagoval tak náhle, kdyby si vyříkali, co dál... třeba by celou situaci nějak zvládli.

Nejvíce ji týrala pravda, že to byla ona, kdo se jej tolik snažil dostat k úspěchu, až mu ublížila. Podryla tolik z toho, čím si byl jistý. Donutila jej zničit se do té míry, že pochyboval o tom, kým je.

Byla to ona, kdo stvořil dlouhovlasou dívenku, které tak šel tanec. Byla to ona, kdo dal té dívce sílu. A ta pak přilnula k Jeanovi jako parazit, tvářila se, že je dobrá a on jí věřil. To, co jej zlomilo, bylo uvědomění, co je to zvláštní alter ego zač.

Krátce se zastavila a nechala pozdní podzimní slunce nahřívat její tvář. Po chvíli přešla k zídce a otevřela brašnu, aby se podívala, na jakou adresu dopisy mají putovat. Jako pošťačce jí pod dlaněmi denně protékaly stovky jmen, která vzápětí zapomínala. Když listovala obálkami a četla jména ulic, po chvíli jí do rukou vklouzla jedna, zaslaná pro jméno, které tak dobře znala. Pro její jméno. Pro ni.

Ač byla bez zpáteční adresy, v celém jejím vesmíru existoval jen jeden člověk, který by měl tak neuspořádaný, těžko čitelný rukopis a který by byl schopen obálku nadepsat tužkou i přes riziko, že se vše rozmaže.

Otočila ji, aby ji mohla otevřít a překvapeně vydechla. Ten jediný člověk v jejím vesmíru by jí na zadní stranu psaní mohl nakreslit siluetu stromu, ze kterého visel oběšený muž. The Hanging Tree.

Se sevřeným hrdlem odloupla izolepu, co nejopatrněji, aby kresbu nepoškodila. Rozložila papír, který v ní byl, a těkala očima po textu.

Ahoj, Suze.

Připadám si jako absolutní srab, když ti toto píšu. Vím, že je to hloupé a slabošské, když se ani nedívám do tvé tváře.

Mohl bych ti jít otevřít ty večery, kdys na mě zvonila. Samozřejmě, že jsem vždycky byl doma, slyšel to a nedokázal ke dveřím dojít, protože jsem si byl tak jistý, že za nimi budeš ty. Mohl jsem ti zvednout jeden z těch desítek telefonátů. Mohl jsem dojít k tobě do bytu. Ale nic z toho... nešlo.

Mám toho na srdci tolik, až mám pocit, jak to všechno vytváří jednu celistvou krustu, kterou chci rozbít. Pokusím se tu všechno napsat. Prosím, dočti to až do konce.

O tom, co dělám, jsem měl pochybnosti, avšak pouze ze začátku. Nejprve jsem tušil, jakým směrem se řítím, ale všechno mě okouzlilo do té míry, že jsem na to odmítal myslet. Tak šťastný jsem už dlouho nebyl. Naplňovalo mě to, dávalo mi to sílu. Těšil jsem se, až toho tolik namaluju, ale hlavně jsem se těšil na každý den zvlášť.

Ignoroval jsem, co se ze mě stávalo, do poslední chvíle. Byl jsem nechutně zaslepený touhou po dokonalosti. To tys byla tak dokonalá, že jsem chtěl udělat cokoliv proto, abych se ti vyrovnal.

Povedlo se. Mělo mi dojít hned, že to nebude zadarmo, ale já to uviděl až v tvém pohledu. Najednou to na mě spadlo, uvědomil jsem si, že to celé nebylo jen divadýlko, které jsem hrál sám před sebou, ale že se stávám skutečně někým jiným.

V těch minutách mě bombardovalo to, co všechno se tak krutě změnilo. Ať už mluvím o chůzi, tanci či myšlení. Jako by někdo uvnitř mého mozku zmáčkl vypínač a z místnosti plné světla se stal pokoj, ve kterém je jen tma a ty nevidíš, zakopáváš kolem sebe, tápeš. Proto to bylo tak náhlé.

Když jsem tě nechal uprostřed té ulice stát samotnou a odešel domů, první místo, kam jsem zamířil, byl ateliér. Měl jsem už ty tanečnice načrtnuté na papíře, původně jsem je ještě ten večer chtěl začít dávat na plátno. Ale rozerval jsem je na stovky malých kousků. Byla to má první díla, která jsem zničil. Později to bolelo, ale ne tak moc jako pocit, že jsem zničil sebe a... snad i tebe.

Cítil jsem tak strašný vztek. Kdybys teď viděla moje ruce, pořád mám rozmlácené klouby prstů, když jsem několikrát vší silou praštil do zdi v pokusu o ventilaci toho všeho. Jasně že to nepomohlo.

Nejprve jsem měl vztek na tebe, že jsi to všechno přehnala, posunula hranice až moc daleko. První dny jsem spílal tobě a vinil tě ze svého vlastního komplexu. Došlo mi to později, že za to nemůžeš, a dospěl k tomu, že vše způsobila iluze dívky, jež mě naprosto pohltila. Pořád ve mně zůstávala schovaná - a o to více se mi hnusila. Nakonec jsem začal nenávidět sám sebe. To bylo to nejhorší období. Zjistil jsem, že s tím Jeanem, kterým jsem byl před tím vším, chci být dál. Nechtěl jsem se měnit, ať už smířením se s tím, že se prostě cítím jako žena dobře, s transsexualitou a spoustou dalších věcí, které by se s tím mohly pojit. Bylo to šílené, já se nenáviděl za to, že se změnit nechci, ale i za to, že bych se změnit mohl. Mé vlastní ego bylo ten nejhorší nepřítel, jakého jsem kdy měl.

Sáhl jsem si na samotné dno, kam jsem se ponořil kvůli tomu, že jsem si do kapes sypal další a další kamení. Teprve potom jsem zjistil, že nemá smysl nikoho nenávidět.

Já chtěl namalovat obrazy. Ty jsi mi chtěla pomoct. A dívenka... ta chtěla jen tančit.

Nevěděl jsem, co dál, a tak jsem vzal do ruky tužku a začal kreslit. Samozřejmě že tanečnice, co jiného. Abych dosáhl svého původního cíle, ukázal ti, že ty večery tance nebyly zbytečné, a aby si dívenka zatančila alespoň takto.

Srovnal jsem si všechno v hlavě a udělám cokoliv proto, abych tě získal zpět.

Suze, někteří lidé jsou krásní. Ne jejich chováním, ne jejich vzhledem. Jen tím, čím jsou. A ty jsi ta nejnádhernější ze všech. Prosím, odpusť mi to všechno.

24. listopadu v pět hodin odpoledne budu v Les Deux Roses. Nechtěla bys zajít na kávu?

Jean

Vnímala horké slzy dojetí, které jí znemožňovaly číst, hrnuly se jí do očí a stékaly po tvářích, a usmívala se.

„Na čaj, pitomče," zašeptala. „Víš moc dobře, že na kávu mám blbý vzpomínky."