My Airport Story

1. Porsche

Stojím opřená o kovový sloup a marně se snažím roztrhat mého protivníka na kusy, ale statečně se brání. Zuby, nehty se ho snažím zneškodnit, až nakonec povolí. Na vršku se udělá malá dírka a já obal z lízátka s vítězným výrazem sundám.

Krémový. Mám ráda lízátka, ale kremový stojí fakt za starou rašpli.

Nacházím se na letišti někde v Itálii po týdenní dovolené plné flákání a jezení pizzy s mou rodinou. Měli jsme odletět už před pěti hodinami, vlastně už jsme seděli v letadle, ale nastal malý technický problém. Teda, ze začátku byl malý, po hodině sezení v letadle řekli, že je velký. Nakonec jsme z letadla byli posláni zpět dovnitř a netrpělivě tu čekáme na nové letadlo.

Stojím u nabíjecí stanice naproti kavárně a netrpělivě podupávám nohou, jako by se díky tomu měl ten mobil rychleji nabíjet. Když konečně moje podvědomí pochopí, že to něják nepomáhá, strčím si lízátko poslušně do pusinky. Chvíli ho žužlám a na konci, kdy ho vyndám z pusy, vydá hlasité mlasknutí. Lidé, co prochází kolem, na mě pokukují s tázavými výrazy, ale mě je to putna. Znovu si dám lízátko zpátky, kam patří a věnuji se pozorování lidí.

V kavárně je malá tmavovlasá holčička, co se snaží osvobodit své cornetto z papírového obalu. Když se jí to podaří, usměje se jako sluníčko a chce okusit jeho vanilkovou příchuť. K její smůle jí cornetto spadne na ušmudlanou zem, ale holčička to neřeší, zvedne svou zmrzlinu a začne ji lízat. Uchechtnu se a netrpělivě kouknu na svůj displej, 69%. Jde to fakt neskutečně pomalu.

Na místě vedle nabíječky sedí holka, špinavá bloncka, tím samozřejmě myslím barvu vlasů, v modré mikině a nechutně krátkých shortkách. Mám chuť ji požádat, aby mi pohlídala mobil a já mohla bloudit po letišti, abych zabila čas, ale moc se mi nezdá. Tak si řeknu, že to překousnu a dál pozoruju lidi.

Z toho mě vyruší hlas mladého "kida" s neposednými blonďatými vlasy, který kolem mě projde a zařve na mě:„Jdete pozdě hoši, hovno v koši!! Jdu si dát další rundu," a sjede po jezdících schodech do suterénu letiště.

Když se vrací, vykouzlím na obličeji bláznivý úsměv a řeknu:„Nazdar brácha."
Ten mi odvětí něco podobného a jde si sednout k rodičům.

Na dále postávám u nabíječky a znovu se nenávistně kouknu na displej, 80%. Uznám toto číslo za vhodné, a začnu s lízátkem v ruce mávat na svou drahou matičku, která na mě hodí pohled 'klid, vždyť ti nehoří obočí' a přejde ke mě. Oznámím stav mé baterky a pošlu ji na nebezpečnou výpravu s cílem předat mému otci zprávu, zdali nechce též nabít své zázračné zařízení. Né moc nadšeně přikývne a po chvilce na mě zavrtí hlavou, že ne.
Mise úspěšně dokončená.

Vytáhnu nabíječku a přejdu k naší skupince. Jelikož zde není místo, sednu si na okraj plošiny s výstavním vozem Porsche Macan. Zalezu za červené provazy, které oddělují zvědavé děti, jako mě například, od té předražené káry.
Jediný rozdíl mezi mnou a těmi dětmi je, že já je zcela ignoruji a opřu se o zadek mého kovového společníka. Chvíli tak sedím a projíždím sociální sítě, dokonce si s ním udělám selfie, když si přede mne stoupne oplácaný sekuriťák. Podívá se na mě a vztyčeným ukazováčkem, který se pohybuje ze strany na stranu, mi naznačuje, ať odtamtud okamžitě vypadnu. Protočím nad ním oči, ale jelikož nechci další komplikace, odsunu se zpět za červený provaz.

Mezitím se rodiče šli projít a já zaujmu jejich místo. Kolem nás prochází blonďatá holčička s obličejem pod tričkem a naráží do cizích lidí. Závidím ji její postoj, všechno je jí ukradený a nemusí si s ničím lámat hlavu.

Chytnu lízátko s plánem vydat další hlasité mlasknutí, ale všechno se nečekaně zvrtne.

Odehraje se to, jak ve zpomaleném záběru. Lízátko opustí mou ústní dutinu a letí směr můj bratr. Zatvářím se velmi smutně nad touto ztrátou a už slyším jen ránu, jak lízátko dopadá na kov.

Češi, co sedí vedle nás, sebou vylekaně cuknou. Jen se na ně podívám omluvným úsměvem a dál hledám své lízátko. Najednou se mi objeví před obličejem. Příjmu ho od svého bratra a zadumaně si ho prohlížím. Syn těch Čechů se na mě ušklíbne:„To bych už nejedl." Protočím oči nad jeho poznámkou a vstanu:„Jdu to opláchnout."
A s těmito slovy zmizím po jezdících schodech.

Když jedu zpět nahoru, chlapec jede naproti mě. Věnuje mi výraz ve stylu 'holka, ty seš fakt prase' s úsměvem, když uvidí, jak zase spokojeně cumlám lízátko.
„Co je? Vždyť jsem ho opláchla!", prohodím na svou obranu a jedu dál.

P.S.: Tento příběh je napsán podle skutečných událostí,které se právě udávají. （⌒▽⌒）
+ ta fotka je taky moje