My Airport Story

3. Víc lízátek

Blíží se půlnoc a lidé si roztahují svá nafukovací lehátka, aby měli kde spát. Já sedím s bráchou stále poblíž Porsche, jediná změna je rodina vedle nás s malou holčičkou, které jsme dali přezdívku Pinďa. Kouká na Mimi šéfa a já se k ní nenápadně přikradla, mimochodem s další bagetou a sledovala tu kravinu s ní.

Rozhodla jsem se s bráchou jen tak blouznit po letišti. Došli jsme k zabavovací bráně, kde na vahách spala spousta unavených turistů, ale jejich hmotnost jsem ignorovala.

Delegátka stála uprostřed místnosti obklopená živolama,  který se ještě nedostali do limba. Připojili jsme se k nim a poslouchali nějaké nepodstatné informace a pak jsem ucítila ten smrad.
Někomu pobyt na letišti moc neprospívá, a tak jsem se koukala na nohy nejbližších osob. Jeden týpek měl sandály a mě bylo jasný, že je to on, kdo tady vypouští svůj jedovatý odér do vzduchu.

Naklonila jsem se k bráchovi:„Někomu tady smrdí nohy." Ten se jen usmál, ale týpek, o kterém byla řeč, se na mě otočil a zakabonil se. Já na to jen pokrčila rameny a vzdálila se od skupinky.

U nějakého okýnka se nacházeli letáčky a mě a mého skvělého bratra nenapadlo nic jiného než z nich udělat vlaštovky. Moje se celkem povedla a dokonce i letěla, zato brácha svůj leták zmačkal do kuličky a považoval to za vlaštovku.
Proč ne?

Dostali jsme zase další vouchery, tentokrát cenější. Každý jsme dostali vlastní. Já bezváhání vešla do kavárny, která má i v jednu v noci otevřeno a nabrala si hrst lízátek, tři s příchutí coly a tři s příchutí pomeranče, dál jsem si vzala nutella&go a za zbytek si táta koupil pivo.

Co se týče mích lízátek, nespokojeně nad mím chováním, které nepřísluší patnáctileté dívce, vrtěl hlavou.

Mě to bylo ale šumák a k mé radosti jsem za přebytečné prachy dostala ještě jedno.

Není nic lepšího než si kupovat lízátka za prachy letecké společnosti.

Pinďa už není na svém místě, zůstal tam jen její otec. Kvůli nedostatku místa se zase opřu o Porsche....Á hele, Pinďa is back!!!
Spokojeně cumlám další lízátko, zatímco poslouchám proslov sestry sexy dvojčat o salámech. Nevím, co si vzala, ale měla by rychle omezit dávky, protože říct slovo "salám" nejmíň 20x za minutu není zdraví.

Mimochodem jsem se ještě nezmínila "modýlky". Matka a dvě dcery, jedna se obléká neskutečně divně a ta druhá má tak protivnej ksicht, teda mě aspoň tak přijde, že bych po ni nejradši hodila květináč a pak ji sejmula baseballovou pálkou.

Můj táta zase říká, že mu připomíná mou nejlepší kámošku a stoprocentně vím, že jí je jen trochu podobná v barvě vlasů, jinak ani trochu.

Za deset minut dvě. Atmoška tady celkem hodně klesla. Už nejsou naštěstí žádný proslovy o salámech. Teď kolem šli tři poldové s croissantama, jen se na mě koukli, jak se opírám o auto a šli dál.

Bod pro mě.

Zase pozoruju lidi. Špinavá bloncka jde z kavárny, kde modýlek flirtuje s dvojčatama. Půlka mí rodiny je mimo a já jen přemýšlím, jestli si dám další lízátko. Nakonec si řeknu, že až v době odletu a odkráčím na záchod.

Když si umývám ruce a jsem si jistá, že tady nikdo není, začnu si zpívat a dělat u toho divné pohyby. Naneštěstí samozřejmě někdo přijde a já se svými pohyby co nejrychleji přestanu s naději, že mě nikdo neviděl. Když se vrátím zpět do haly, dveře druhé části kavárny se opět zavírají nebo otevírají, já ani nevím. Vždycky se bezdůvodně spustí a já se vždycky děsně leknu.

Přejdu k naším místům a sarkasticky se zasměju na rodiče:„Vypadáte skvěle."

Oplatí mi to takovým tím úsměvem, kterým se normálně na sarkasmus reaguje.

2:05. Upřímně mě zajímá, jestli odletíme včas.