Nevinná pobertka

Očividně se mám bát

Další den mě opravdu pustili domů.James měl očividně spoustu otázek. Rodiče mu prý odmítli cokoliv říct.Lezl za mnou na každém kroku.Jednou se mi dokonce zdálo, že mám rozhrabaný pokoj.Žeby hledal můj deník?
Jednoho rána mi přišla sova.Když jsem si přečetla to co mi donesla, rozzářila jsem se jako sluníčko.Amos mě zval k nim na tři dny.Zeptala jsem se tety a strejdy jestli bych mohla a oni souhlasili.Za dva dny si mě vyzvednou jeho rodiče.Dnes byl ten osudný den.Ve tři odpoledne si mě měli vyzvednout a moc jsem se těšila. Ať už jsem na něj jen pomyslela či viděla jeho fotku nebo viděla ten dopis od něj, vykouzlil se mi úsměv na tváři. James nebyl moc spokojený s tím že se mu pořád nedala odpověď na jeho otázky a to že odjíždím ho naštvalo ještě více. Ten největší a nejzářivější úsměv se mi vykouzlil, když někdo zazvonil. K mé radosti to byl otec Amose. Usmála jsem se na něho a rychle si došla pro své věci. Potom jsme se společně přemístili k domu Diggoriových.Byl na tom asi jako ten náš. Hned co jsme se postavili ke dveřím, prudce se otevřely.Ale ještě než ztihl něco říct, uslyšeli jsme "Prásk!"Bylo mi jasné, že se za námi někdo přemístil. Doufejme že jsou to bystrozor a ne smrtijedi.

,, Pojďme dovnitř." řekla jsem urychleně.Amos se na mě nechápavě podíval. Naznačila jsem ústy "potom". Když jsem vstoupila dovnitř padla mi do nosu příjemná vůně domova.

,, Ach." vydala jsem ze sebe.

,, Ahoj zlatíčko." řekla mi Amosova matka a objala mě.

,, Pojď." řekl mi Amos a táhl mě nahoru po schodech.,, Tady máme pokoj." Usmála jsem se na něj.POČKAT! On řekl máme.Vstopili jsme dovnitř.Odychla jsem si a to hodně.Každý měl postel na druhé straně pokoje.,, Máme společnou koupelnu.Snad to neva."

,, Ne, v poho.Doma se s ní musím dělit s Jamesem.Ten tam tráví čas za oba." řekla jsem a Amos se usmál.Jeho úsměv byl tak okouzlující. Amos ale najednou přišel oknu a podíval se ven.

,, Kdo to tamhle stojí?" otázal se mě.Přešla jsem k oknu.Venku postával jakýsi chlapík.Vypadal na čtyřicet.Měl na sobě černou koženou bundu a tmavě zelené rifle. Jako smrtijed nevypadal, takže to byl pravděpodobně bystrozor z ministerstva.

,, Nevím." zalhala jsem. Ne že bych to Amosovi nechtěla říct ale teď mi nepřišla vhodná chvíle. Stejně mi to dřív nebo později budu muset říct.

,, Opravdu?" zeptal se mě nedůvěřivě.

,, Ty mi snad nevěř..." Dál už jsem to nedořekla, protože z venku se ozvalo hlasité bum.Vykoukla jsem ven.V tu chvíli se mi srdce zastavilo.,, Smrtijedi." zašeptal jsem.

,, Cože?" zeptal se mě nechápavě podíval.Když pak pohlédl ven, vše pochopil.

,, Musíme za tvými rodiči a rychle se přemístit."

,, Až mi vysvětlíš co všechno má tohle znamenat. Nejdříve se za námi někdo přemístil, potom ten divný týpek co se toulá kolem našeho domu a teď smrtijedi. A k tomu mi připadá že ty o tom všem něco víš."

,, Musíme jít Amosi!" zakřičela jsem, protože se ozvala obrovská rána.Rychlím krokem jsem se vydala ke dveřím.Bohužel než jsem ztuhla otevřít, Amos mě chytil za paži.

,, Nejdříve mi pověz co se tu děje." řekl a já se na něho zamračila.

,, Později Amosi.Musíme rychle zmizet." řekla jsem už trochu podrážděně a založila si ruce na hrudníku.

,, Ne!" zakřičel.,, Chci vědět proč má jde o život." Očividně jeho pohár trpělivosti přetekl.Tohle bych od něho nikdy nečekala.Tak se ke mě nikdy nechoval.Jenomže nebyl jediný kdo neudržel nervy.