Charlotte? [Mafiánka bez srdce]

#6

První místnost kam jsem zamířila, když jsem přišla domů byla kuchyně. Naomi už byla doma a opět něco pekla.
„Ahoj, Naomi," pozdravila jsem jako první.
„Ahoj," odpověděla pohotově, „jak bylo ve škole?"
„Jako ve škole."
„Charlotte, víš, jak to myslím," řekla naléhavě.
„Dobře, učitelka nám zas nakupila miliony úkolů."
Dál bych to raději nijak nerozebírala. Vytáhla jsem si oběd z ledničky a dala ho ohřát.
„A co Cody? Jak se má?"
„Nevím, nebyl ve škole," odpověděla jsem nezaujatě, „půjdu si udělat ty úkoly," dodala jsem a vzala si jídlo do pokoje.

Pustila jsem si písničky a dala se prvně do úkolů z matiky. Byla jsem zhruba v polovině čtvrtého příkladu, když jsem uslyšela tiché zaklepání. Ztišila jsem hudbu a zaposlouchala se do ticha. Žádné další klepání, asi se mi to jenom zdálo. Svojí pozornost jsem opět přesunula na úkoly, ale písničky jsem si už nepouštěla, kdyby náhodou něco Naomi potřebovala.

Chtěla jsem se vrhnout na pátý příklad, když v tom jsem uslyšela další tiché ťukání. Myslím, že to šlo ode dveří, šla jsem tedy k nim. Vzala jsem za kliku a otevřela, na chodbě nikdo nestál. Nahnula jsem se přes zábradlí a podívala se dolů. „Naomi? Neklepala jsi mi na dveře?" křikla jsem.
„Proč bych to dělala?" její hlas se linul z obýváku.
„Promiň, asi se mito zdálo," řekla jsem zmateně a vrátila se zpět do pokoje.

Když jsem stála ve dveřích, spatřila jsem Codyho sedícího namé posteli. Leknutím jsem zaječela.
Ježiši! Málem mi vyskočilo srdce z těla!
„Děje se něco, Charlotte?" zavolala na mě z chodby starostlivě Naomi.
„Ne, jen jsem myslela, že vidím pavouka. Planý poplach," zalhala jsem a rychle zavřela dveře do pokoje.

„Co tu sakra děláš?!" vyjekla jsem tiše.
„Promiň, chtěl jsem tě vidět," vysvětlil s pokrčením ramen.
„A.. a jak ses sem vůbec dostal?" vykoktala jsem.
„Oknem. Měla jsi ho pootevřené."
„Hmmm... Víš o tom, že máme dveře?" podotkla jsem podrážděně.
Uslyšela jsem tiché povzdechnutí. „Omlouvám se."
Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. „Neskutečně jsi mě vyděsil."
Vstal z postele a přešel blíže ke mně. Pohladil mě po tváři a pohledem se mi vpíjel do očí. „Už to neudělám."
Couvla jsem dál od něj. Musela jsem si připomenout, že jsem na něj pořád naštvaná.
„Proč jsi nebyl ve škole?" zeptala jsem se rozhozeně.
„Musel jsem si něco zařídit," neuhýbal pohledem.
„S Rebeccou?" nadzvedla jsem znechuceně jedno obočí.
Nechápavě se zamračil. „Cože?"
„Nemusíš mi lhát. Prostě mi řekni pravdu," naléhala jsem na něj.
„Já nevím sakra o čem to mluvíš!" vyštěkl.
„Ona chyběla, ty jsi chyběl. A nikdo o vás nic nevěděl. Dala jsem si dvě a dvě dohromady," vysvětlila jsem znepokojeně.
Odtáhl se dál ode mě. „Ty si myslíš, že jsem byl s Rebeccou?"
„A ne?"
„Ne," odpověděl tvrdě.

Znechucená ze mě samotné jsem si promnula čelo. „Promiň, já si myslela, že... Každý jiný kluk dal jí přednost přede mnou a já..."
Nenechal mě to doříct a skočil mi do řeči. „Charlotte, já nejsem jako každý jiný... Byl jsem takový, to ano, ale už nejsem. Já ti věřím a ty musíš věřit i mně, jinak to nebude fungovat."
Přikývla jsem. „Já jsem tak blbá," pomalu jsem se posadila na zem. Smutně jsem si povzdechla a z pravého oka mi utekla nezbedná slza.
Přisedl si a palcem mi přejel po tváři. Bylo to uklidňující.
Podívala jsem se na něj. „Nezlobíš se?"
Nic neříkal. Pouze zavrtěl hlavou, uchopil mě za pas a přitáhl si mě blíž k sobě. Opřel se o postel a roztáhl nohy. Takže já jsem ležela v jeho klíně. Cítila jsem jeho dech na mém krku. Bylo to tak příjemné. Prstem mi přejel po spodním rtu. Jeho oči mi pronikaly hluboko do mých. Pocítila jsem zajiskření. Sevřel mě pevněji v jeho svalnatém náručí a vlepil mi letmý polibek na tvář. Jednou rukou při tom jezdil nahoru a dolu po mé noze.
„Nemůžu tě dostat z hlavy," přiznal. „Neměl jsem v plánu se do tebe zamilovat. Ale jen co jsem tě uviděl..." odmlčel se. Tón jeho hlasu mě o tom přesvědčoval.
Poté co jsem si ty věty přehrála několikrát v hlavě, docvaklo mi to.
„Ty jsi do mě zamilovaný?" zeptala jsem se vesele. Snažila jsem se nedat najevo mojí radost, ale zrovna moc se mi to nepovedlo.
S tichostí přikývl. Přitáhla jsem se víc k němu a položila si hlavu na jeho hruď. Odhrnul mi vlasy na stranu a líbal mě podél krku. Naklonila jsem hlavu, aby měl lepší přístup. Přišlo mi, že sem tam se mi zastavil dech. Rozepnul mi jeden knoflík u košile a prolíbal se až k mému hrudníku. Šikovně a zkušeně mi rozepnul další knoflík. Vzrušením mi přejel mráz po zádech a unikl mi tichý vzdech. Zastavila jsem ho, toužila jsem po jeho rtech. Uchopila jsem tedy jeho hlavu a své rty přitiskla na ty jeho. Líbal mě jemně, ale zároveň dychtivě.
Cody si mě vysadil do klína, jednou rukou mě hladil po zádech a druhou putoval různě po mém těle. Poté se opět zaměřil na knoflíky u mé košile.

„Počkej, počkej," řekla jsem udýchaně mezi polibky.
Po chvíli přestal a zmateně se mi zadíval do očí. „Děje se něco?"
„Dneska ne."
Chápavě přikývl. „Jo, moc brzo. Promiň, nemohl jsem se udržet."
„Ne, neomlouvej se," usmála jsem se. „Toho, co se teď stalo nelituju. Jenom na to chci jít pomalu," ujistila jsem ho.
„Ty mi stojíš za počkání," usmál se na mě, přičemž zkoumal můj obličej.
Taky jsem si ho prohlížela. Cody je snad nejpřitažlivější kluk, kterého jsem kdy potkala. Měl tmavě hnědé vlasy, pronikavé zelené oči a mile tajuplný úsměv. Nebyl tolik vysoký, ale pořád byl o hlavu vyšší nežli já. Zato měl krásně vypracované tělo. Jeho napjaté svaly byly cítit i přes mikinu.

Políbil mě na čelo a pohladil po tváři.
Po chvíli mu cinkl  mobil. Vytáhl ho z kapsy a otevřel zprávu. Znepokojeně se zamračil a něco naťukal na klávesnici. Poté přesunul svůj zrak na mě.
„Promiň, už budu muset odejít," vstal ze země, nato natáhl ruku ke mně, aby mi pomohl na nohy.
Chytil mi bradu mezi dva prsty, přičemž mě políbil tak, jako by to mělo být naposledy.

Odtáhl se a pomalu couval k otevřenému oknu.
„Počkej, nepůjdeš dveřmi?" zastavila jsem ho.
„A jak bys vysvětlila, že jsem nepřišel dveřmi?" zeptal se pobaveně.
„Pravda..."uznala jsem.
„Tak ahoj, krásko."
„Ahoj," řekla jsem na rozloučenou, načež Cody opět zmizel.

Nechtěla jsem, aby odešel... Ale když musel, tak ho tu přeci nebudu držet. Polila mě samota, tak jsem se vrátila zpět k úkolům abych zahnala veškeré myšlenky.

S touhle kapitolou jsem si dala fakt záležet, tak snad se vám bude líbit stejně, jako mne :)