Charlotte? [Mafiánka bez srdce]

#15

„Kde jsi byla tak dlouho?" zeptal se mě nervózně ihned, co jsem otevřela dveře.
„Byla jsem se projít. Potřebovala jsem si to urovnat."
„A?"
Stál těsně přede mnou, byl potichu a upřeně na mě zíral. Můj zrak sjel k jeho plným rtům. Cody udělal krok ještě blíže ke mně a rukou mi přejel po paži. Svůdně jsem se usmála a ruku mu položila za krk. Vyhoupla jsem se na špičky a naklonila se blíže k němu.

„A to tě nemusí vůbec zajímat," zašeptala jsem mu do ucha, odtáhla se a velkým obloukem ho obešla.
„Nemůžeš se na mě zlobit věčně."
„Že ne?"
„Ne," řekl sebejistě a udělal pár kroků ke mně. Mírně se pousmál a několikrát zamrkal. Natáhl ruku k té mé a jemně ji uchopil.
„Nešahej na mě!" vyjekla jsem hned, co jsem se mu vytrhla. „Nechápu co to tady zkoušíš... Tyhle tvoje debilní triky si laskavě dělej na někoho jinýho."
„Já nevím, jak ti mám dokázat, že mi na tobě opravdu záleží... Musíš ale přiznat, že mezi náma by mohlo být něco víc než jen kamarádství, kdybys to dovolila."
„Tak mi nic nedokazuj. A pokud já vím, tak my dva přátelé nejsme."
„A co teda jsme?" zeptal se zvědavě.
„To nevím, ale přátelé rozhodně ne... Protože ti si neházejí klacky pod nohy."
„Právě ti pomáhám se skrýt před mojí vlastní rodinou. Co víc po mně chceš?"
„Já si o to neprosila."
„Ne, ale kdyby nebylo mě, už dávno bys byla pod kytkama."
„Kdyby nebylo tebe, tak by se z tohohle nic nikdy nestalo!" vykřikla jsem zoufale.
„Myslíš? Jen co můj táta zjistil kde bydlíš, tak nařídil, aby mu tě přivedli. To já ho zastavil."
„Proč? Neznal jsi mě... tak proč jsi mě zachránil?"
„Ale znal, Charlotte. Už dřív jsem měl za úkol tě najít a taky jsem tě našel. Už to pár let bude. Jel jsem za tebou, celý den jsem tě sledoval. Udělala jsi na mě dojem a já poznal, že jsi dobrý člověk. Nezasloužila sis to, tak jsem si to nechal pro sebe,"promítal si v hlavě všechny vzpomínky z toho dne. Spokojeně se usmál a pak se mi opět zadíval do očí.

„To jsem nevěděla," řekla jsem naprosto odzbrojeně.
„Jak bys taky mohla? Kdyby se to takhle nezvrtlo, tak bych ti to nikdy neřekl."
„Kdyby se to nezvrtlo, tak mi furt lžeš. Teď alespoň vím pravdu."

Přistoupil blíž ke mně, uchopil můj obličej do rukou, abych nemohla uhnout pohledem.
„Kdybys jenom věděla, jak mě ničilo ti lhát," řekl s těžkostí, přičemž se mi pořád vpíjel do očí.

Mírně jsem zavrtěla hlavou, odstoupila jsem od něj. Cody mě pustil a já si šla sednou na pohovku, abych vše v klidu zpracovala. Chvíli mě pozoroval, ale potom si šel přisednout vedle mě.

„Prosím, dej mi druhou šanci," požádal mě s opatrností.

Zrak jsem přesunula k jeho rtům, které k sobě silou tiskl. Chvíli váhal, ale poté se ke mně začal pomalu přibližovat, načež své rty povolil a mírně naklonil hlavu.
Tak moc jsem zatoužila po tom polibku, ke kterému se schylovalo, ale na poslední chvíli jsem s úsměvem ucukla.
„Na tohle je moc brzo. Mám v hlavě strašnej bordel... Nejdřív si potřebuju ujasnit, co teď vlastně cítím."
Cody přikývl a odtáhl se dál ode mě.

„Jsme tu opravdu v bezpečí?" zeptala jsem se, abych odešla od tématu.
Zamyslel se a následně přikývl. „S touhle chatou nijak spojený nejsem, takže pár dní bychom tu v bezpečí měli být... a pak se uvidí."
„Dobře. Půjdu si lehnout a ty bys měl taky, máme za sebou dlouhou cestu."

Naráz jsme se zvedli z pohovky a každý zašli do své ložnice.

***

Následující den jsme si každý všímali svého. Oproti včerejšku konverzace dost vázla, ale mě to celkem vyhovovalo. Držel se dál ode mě a ťukal cosi do svého notebooku.

„Co tam hledáš?" zeptala jsem se, když jsem měla vše hotové a neměla co na práci.
„Nějaké místo, kam se budeme moct přesunout," odpověděl, přičemž neodtrhával zrak od obrazovky.
„Hm... mohla bych ti pomoct," s těmito slovy jsem se zvedla ze židle a přešla ke Codymu.

„Tohle vypadá celkem pěkně, co říkáš?"
„No, nevypadá to nejhůř," uznala jsem. „Kde to je?"
„Jižní Karolína."
„Páni! To je daleko... Už z pomyšlení na tu cestu se mi dělá špatně,"postěžovala jsem si.
„Jo, ale nemůžeme si moc vybírat."
„Jo..." přiznala jsem sklesle.

Vyšla jsem směrem ke koupelně. Když jsem procházela okolo, uslyšela jsem zavrzání prken. Přišlo mi, že to jde od vchodových dveří. Chvíli jsem je sledovala. Zaslechla jsem další zavrzání a následně mužský hlas.

Rychle jsem se rozeběhla krátkou chodbou do kuchyně. „Cody!" vykřikla jsem, načež se rozletěli dveře za mnou a ozvalo se několik výstřelů. Zaběhla jsem za roh a uviděla Codyho, který se prudce zvedl ze židle, popadl vše, co měl při ruce a rozeběhl se k zadním dveřím. Následovala jsem ho.

Vyběhli jsme z chaty a doběhli k autu, kde stál muž. Až když jsme se přiblížili blíže k němu, jsem poznala, že se jedná o Marcuse.

„Co to sakra vyvádíš ty idiote!" vykřikl směrem k nám.
„Zachraňuju jí," odpověděl Cody naprosto sebejistě. „Takže mi uhni z cesty."
Na tváři se mu objevil úšklebek. „Ty seš takovej idiot, Cody... Snad si nemyslíš, že tě necháme jít."

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zatímco se tu oni dva dohadovali, ostatní se postavili okolo nás, čímž nám znemožnili jakýkoliv útěk.

„Okamžitě mi uhni z cesty," přecedil skrze zuby Cody. „Táta by tě zabil, kdybys mi ublížil."
„Neoháněj se Erikem... Už nejsi jeho syn... Sám mi řekl, že pokud bude potřeba, tak tě mám zabít," řekl s klidem a následně kývl hlavou na jednoho z mužů.